Minulý týden jsem si domluvil sraz se Samirem Hauserem z VANESSY.
U piva. Je to přesně ten týpek-bizár, který šňupal z Bible koks
v televizním hudebním pořadu, fotil se jako ortodoxní islamista a tuto
satirickou volební kampaň doplňoval vtipnými texty. Pro mě vtipnými, ok? Já mám
rád drsný černý humor. Asi tak. Samir je poslední dobou terčem novinářů
všemožných plátků. Od časopisů, které chtějí legalizovat marihuanu, po bulvární
plátky, až plátky, říkající si seriózní. Seriózní médium nakonec rozhovor jako
jediné neotisklo z důvodů, že jeho redaktoři nedokázali položit natolik
kontroverzní otázku, aby vyvolali kontroverznější odpověď a mohli z článku
ždímat a vyvolávat další konspirace. Celé to mělo fungovat asi takhle: Položili
by Samirovi velmi podivnou otázku a pak zavolali třeba Sámerovi Issovi, co si o
tom myslí. Wow, takhle to prý funguje! Hnus, velebnosti…
Témata okolo VANESSY se opírají stále kolem koksu a vlastně drog obecně. A Samir odpovídá na ty hloupé otázky stále dokola. Někdy s ironií, někdy opět připomíná svůj celkem originální původ bez zbytečné nadsázky. Stejné otázky, stejné odpovědi. Až si říkám, co se z toho ještě dá vyrazit…
Než jsme se sešli, připravil jsem si pěknou řadu otázek a snažil jsem se být tak trochu originální a nad věcí. Samir dorazil s patnáctiminutovým zpožděním pouze v mikině, protože bydlí naproti té hnusné sportovní knajpě, kam mě v neděli večer vytáhl. Nejdříve jsem mu pokládal připravené otázky a snažil se vyvarovat diktafonu. Po chvilce jsem zjistil, že na Samira zabírá podobný styl komunikace jako na Aleše Brichtu. Blbá otázka – blbá odpověď. Čím více jsem měl nastudovaná fakta a pokládal doplňující otázky, začalo mi docházet, kde je vlastně pravda a kde nadsázka. Během dvouhodinové seance plné palby mých otázek a vlastně i konfrontací jsem odhalil, že vlastně můžu věřit, čemu chci. Spousta historek mi přišla tak neuvěřitelná, plná drog a prazvláštních lidí ze showbyznysu, ale i obyčejných polobláznů za neuvěřitelných situací. Diktafon nepřipadal již v úvahu. Ač jsem odhalil pár Samirových mediálních podfuků, které byly stejně myšleny (asi) jako těžká satira, nad zbytkem jeho historek jsem jen tiše žasnul. Kurňa, to snad není možný! Mám věřit tomu, že jeden slavný herec si dá na mejdanu trojkombinaci v podobě pika, MDMA a Viagry a ráno jde do ZOO křtít hrocha? Já fakt nevím… V jeho oficiální práci, jako zaměstnanec v reklamce, pracující na projektech pro banky atd. mu tato šílená sebe-reklama moc reputace asi nepřidá, to je jasný. Ale i kdyby byla pravdivá jen polovina příběhů, které byly vyřčeny toho večera, musím uznat, že tenhle chlapík ve věku kolem čtyřiačtyřicet let si umí život užívat. Zbytek bych viděl na větu proti gustu… Znáte to všichni. Samir si mojí úctu získal především svojí sebeironií, kterou dokonale mate své fanoušky i média. Připadá mi jako český Marilyn Manson, ale berte to prosím s nadsázkou. Znáte snad někoho jiného v českém hudebním, lehce undergroundovým mainstreamu, kdo by působil jako perverzní šansonista a vše špatné z alter ega Belmonda ve filmu Zvíře? Do toho všeho se chlubil drogovými excesy a s tím spojenými neuvěřitelnými zážitky? Já ne. A jsem rád, že podobně jako třeba Řezník si jde proti proudu s plnou kuráží. Proč? Tyhle lidi jsou ujetí, ale kdo není? Spousta z nás jen tiše přemýšlí o realizaci svých perverzních snů, na které si prostě jen netroufne, protože je s…..a. Obdivuji ty, kteří se můžou pochlubit naprosto všemi historkami, bourají tabu, jsou pořád sami sebou a ještě jim to zaručuje solidní reklamu.
Tenhle styl rokenrolu mě fascinuje, ať si říkáte, co chcete. Jestli je jedno hesel satanistů – „Dělej, co chceš“ – je tohle stoprocentně pražský mediální Mefisto. A mě to baví… Baví mě jak se Samir baví…