O síle jít dopředu - Zákulisí kapely: "Tvorba alba"

Myšlenky, o které se chci podělit, vychází ze zkušeností, které jsem měla možnost nasbírat na akcích z pohledu různých hudebních skupin. Především jedna, nejmenovaná, se kterou jsem objela bez mála čtyřicet po sobě jdoucích koncertů, mi nejvíce otevřela dveře k věcem, jež nejsou jen tak viditelné. Tady je tedy možnost nahlédout za oponu prosté či honosné show.

Napadlo mne, jak co nejlépe definovat to, co kolem sebe téměř každý den vnímám. Co je denním chlebem každé mladé kapely, která chce něčeho dosáhnout? Mohly by to být velké představy, tvrdá realita, sny, chtíč jít dopředu, nevzdávat se a neuvěřitelná snaha vydržet...? 

Venku je mínus patnáct stupňů celsia, cesty kluzké a sníh. Počasí, které když venku vidím, tak se zavírám doma a odmítám vyjít ven. Přesto jsem se musela donutit vylézt z domova, nasednout do vymrzlého auta a jet zhruba tři hodiny cesty do nějaké zapadlé vesnice mezi poli. Nové zimní gumy jsou dobrá věc, ale když máte za autem na vozíku naloženou bicí sestavu, tak už to sranda není. Je totiž pár nahrávacích dní nového alba.

Ještě před pár týdny se mělo nahrávat v nejlepším studiu, které v zemi je. S týdenním ubytováním, pohodlím a luxusem.  Jako vždy se z finančních důvodů studio změnilo. Reálně do takové podoby, ve které majitel nahrávacího prostoru musí vstávat brzy ráno, aby zapnul elektrické topení a zvedl tak teplotu z mínus tří stupňů na co nejvyšší možnou. Přestože jsem byla na chladné prostředí připravena, začalo mi být teplo až po sedmi hodinách s nohama u topení. Kapelu samotnou každý den čekají minimálně čtyři hodiny na cestě, které si krátí všelijakými vtipy a natáčením se na kameru, a dalších deset hodin pilné práce s maximálním soustředěním. Byli sice odborníky odrazováni od nahrávání „live“, ale oni si byli dost jistí svou připraveností, aby si stáli za svým rozhodnutím. Nakonec byl zvukař překvapen a partu samotnou těšil pohled na sebe navzájem, když společně pracovali najednou. Atmosféra, kterou tímto způsobem vytvořili, musí být ve výsledku citelná. Pozdější důkladné rozebírání detailů, přehrávání a dohrávání je už mnohem náročnější. I ty nejmenší drobnosti jsou podstatné, jelikož konečná verze je postavena právě na maličkostech.

Po skončení vyčerpanou bandu (a přesto nabitou dobrým pocitem z práce) čeká zajímavá cesta zpět bílou tmou. Mnohokrát nám všem zatrnulo, když nebylo přes čelní sklo auta vidět ani na metr. Jen jsme spekulovali, kde zavátá krajnice doopravdy končí, a kde je která odbočka jsme ve vánici taktéž neměli ponětí. Když jsme konečně byli všichni zdárně doma, štamprle domácího burbonu na sebe nenechala dlouho čekat.

Nicméně, jak teď poslouchám, náročnost a slušný peníz budou mít skvělý výsledek. Je to však jen začátek. Mastering, booklet, grafika, focení, vylisování apod. bude stát ještě spoustu energie, času a hlavně peněz. A návratnost? Radost posluchačů, líbivost, zpětná vazba a dobrý pocit. Finanční návratnost je zbytečné rozebírat, ta je téměř nulová.

Je to pouze jeden malý a krátký příklad z nekonečné škály všeho, co parta nadšenců hudby dělá. Kdybych měla popisovat třeba to, co vlastně stojí zorganizování vlastní akce, a jak poté organizátoři kroutí hlavou, když návštěvníci odmítají zaplatit padesát korun za vstup a raději lezou přes plot, tak bychom tu byli ještě dlouho…

Obecně je téma, do kterého jsem se pustila, velice náročné, zdlouhavé a především těžké správně popsat. Avšak pokusila jsem se ho zatím alespoň nakousnout. V základním principu je proces existence kapel stejný. Platí to jak pro rockovou sebranku s pěti fanoušky, tak pro skupiny s pěti tisíci příznivci.