„Po roce a půl od našeho debutu jsme dokončili druhé album s názvem „Rytíř, smrt a ďábel“. Žádný velký humbuk kolem toho neděláme…“, avizovali koncem loňského roku ostravští TRINITUM vydání nového alba a jako by tím plně charakterizovali svoji osobitou muziku – žádný humbuk, prostě si jen děláme to svoje. Neboť TRINITUM fungují pro rockovou muziku v hodně neobvyklém složení, do probírání dění kolem nového alba se pustila celá polovina kapely – Tomáš Klos, kytarista, baskytarista, klávesista i doprovodný zpěvák v jedné osobě.Jestli mě paměť neklame, koncem loňského roku oslavili TRINITUM svoje třetí narozeniny. Jak jsi prožil tohle období a splňují TRINITUM tvoje představy, se kterými jsi kapelu rozbíhal?
Vidíš, to jsme si ani neuvědomili, že jsme měli narozeniny. (smích) My jsme vlastně žádné konkrétní představy neměli. TRINITUM vzniklo z torza kapely PUBLIC RELATIONS a jediné, co jsme si na začátku nadefinovali, bylo, že chceme dělat jednodušší a přímočařejší muziku ve třech (i proto ten název TRINITUM, což je latinsky „trojice“), protože méně lidí = méně problémů. Během tří let se nicméně odehrálo strašně moc věcí, natočili jsme dvě alba, kapelou postupně prošli dva kytaristé, a nakonec jsem kytaru musel do ruky vzít já. Hrajete v hodně neobvyklém složení, není asi moc kapel, které by fungovaly pouze ve dvou lidech. V čem jsou výhody a nevýhody tohoto stavu, předpokládáš, že se vaše sestava nikdy nebude měnit?
Že jsme nakonec dva, způsobil souběh okolností. Původní kytarista Jiří Sosik se rozhodl živé hraní pověsit na hřebík. Hledali jsme náhradu a potkali jsme se s Petrem Vontorem, kytaristou kapel HOLTER, GAZDINA ROBA a TIBET. Petr byl z naší muziky nadšený a začali jsme spolu intenzivně zkoušet, koncertovat a chystat nahrávání debutového alba. Bohužel Petra potkaly velmi vážné zdravotní problémy a musel tedy spolupráci s námi ukončit. My jsme ale nechtěli ztrácet další čas hledáním nového kytaristy, a tak jsem oprášil své nevelké schopnosti a všechny kytarové party jsem natočil sám. Byl tady ale problém s živým hraním, už ve třech jsem střídal basu a klávesy a teď jsem měl hrát i na kytaru. Měli jsme z toho trošku strach, ve světě je sice podobných dvojic hodně, ale u nás to tak časté není, a navíc rockové publikum je v tomto směru konzervativní. Nicméně jsme se to rozhodli zkusit a premiéru jako duo jsme absolvovali na koncertu spolu s brněnskou INSANIÍ. Absolutně pozitivní reakce publika nás přesvědčily, že v tom máme pokračovat. Od té doby po každém koncertu slyšíme slova chvály na to, co vše ve dvou zvládneme. Takže to s tím konzervatismem nakonec nebude tak horké. (smích) Nicméně určitě nelze vyloučit, že se to časem změní a opravdový kytarista (nebo kytaristka) se stane trvalou součástí kapely.
Máte venku nové album „Rytíř, smrt a ďábel“. Vaše muzika je hodně svébytná, jak bys album charakterizoval?„Rytíř, smrt a ďábel“ je album, které přináší pohled dvou chlapů po padesátce na život, stáří a smrt. Co se týká muziky, myslím, že oproti debutu je stylově vyhraněnější, až na dvě výjimky. První je instrumentální skladba „Raindrops“ a druhou píseň „Nikomu jsi nelhal“, což je pomyslný bonus celého alba. Naše muzika vzniká z velké části takovým samospádem. Na začátku je nějaký jednoduchý nápad, riff nebo kousek textu. Někdy dokonce jenom myšlenka. Pak tyto počáteční fragmenty rozšiřujeme a ve finále je z toho nakonec něco úplně jiného, než jak to na začátku vypadalo. (smích) Tohle mě na celém tom tvůrčím procesu baví asi nejvíce. Že nikdy dopředu nevíme, jak skladba nakonec bude vypadat. Nestanovujeme si v tom žádné hranice. Deska je ryze dílem TRINITIUM, neboť vznikala ve vašem vlastním studiu. Co tě přivedlo k nápadu postavit vlastní studio?
Mě možnost nahrávat vlastní hudbu fascinovala už asi od šestnácti let, kdy se mi do ruky dostal kazetový magnetofon, který umožňoval nahrávat postupně dvě stopy. Asi tehdy jsem poprvé zatoužil mít své studio. Jenže to byl rok 1987 a něco takového bylo naprosto nemožné. Těsně před revolucí jsem po škole nastoupil jako zvukový technik do (tehdy ještě Československého) rozhlasu a tam jsem poprvé nahrával v opravdovém studiu. Do vzniku toho vlastního ale zbývalo ještě asi pětadvacet let. To první bylo malinké, nedaly se v něm točit živé bubny, ale vznikly tam poslední tři alba PUBLIC RELATIONS a první album TRINITUM. Bicí jsme nahrávali na elektronickou sadu. Jinak se tam dalo dělat vše, ale až na malé výjimky sloužilo jen pro kapely, ve kterých jsem hrál. Pak už tyhle prostory přestaly vyhovovat našim potřebám a já jsem se začal shánět po nějakých vhodnějších. Naštěstí asi zrovna nastala ta správná vesmírná konstelace, protože jsem po velmi krátkém čase narazil na inzerát, nabízející pronájem tří místností o celkové ploše osmdesáti metrů čtverečních. Jel jsem se na ně podívat a byl jsem nadšený, protože to bylo přesně to, co jsem hledal. Navíc budova je mimo obytnou zónu, s perfektní dostupností. Takže jsem začal vyklízet, malovat, dělat akustické úpravy a doplňovat technické vybavení, což ostatně dělám dodnes a asi to neskončí nikdy. (smích) První větší celek, který tam vznikl, je naše druhé album, ale mezi tím jsem točil několik singlů různých kapel a projektů a momentálně pracuji na albu oderské kapely MADRAIN. Takže studio je otevřeno světu a tímto bych rád muzikanty a kapely všech žánrů pozval k natáčení ve velkém prostoru, kde i živé bubny zní naprosto skvěle. Existuje spousta studií, ale troufám si tvrdit, že tak velký prostor má k dispozici málokdo. Změnily se s novým studiem tvoje priority ohledně toho, která z fází tvorby je pro tebe nejzábavnější, máš radši skladatelský proces nebo produkční stránku?
Paradoxně u vlastní tvorby tu produkci nesnáším. Je pro mě strašně těžké mít nad celým procesem nadhled, nimrám se v každém detailu a než album spatřilo světlo světa, vzniklo několik jeho zvukových verzí, než jsem byl opravdu spokojen. Markovi z toho už vstávaly vlasy na hlavě. (smích) Ale na druhou stranu mě pak o to více těší, když už je to hotovo. Asi nejvíce ze všeho mě baví ta fáze, kdy už skladby mají jasný tvar a začneme je nahrávat, protože právě tehdy se začnou objevovat různé nápady a drobné změny, které muziku ozvláštní a obohatí. V tom spočívá největší výhoda vlastního studia – je dost času na experimenty. V čem vnímáš největší rozdíl proti debutové nahrávce „Co jste vy, byli jsme i my“?
Co se týká muziky samotné, debut byl více žánrově rozkročený. Rytíř už má vyhraněnější formu, těch stylových odchylek je tam podstatně méně. Řekl bych, že náš styl je na něm už mnohem jasněji definován. Jinak je tím nejpodstatnějším rozdílem a posunem vpřed využití živých bubnů a celkový zvuk obecně, je mnohem dynamičtější a údernější. Na obal alba jste použili obraz Albrechta Dürera, jeho námět se objevuje i v textu titulní skladby. Čím tě Dürerovo dílo oslovilo natolik, abys jej využil jako takhle signifikantní součást desky? Má deska nějaké téma, které ji propojuje?
Dürerovu rytinu nám poslal náš kamarád a fanoušek, fotograf Pavel Dolas. Marka to hned chytlo a napsal text, ke kterému jsme pak začali dělat hudbu. Od té chvíle jsme měli téměř 100 % jistotu, že tohle bude titulní skladba alba. I když jsme o nějaké koncepci alba nepřemýšleli, nakonec jsme zjistili, že jakési společné prvky v něm vysledovat lze. Tématy našich skladeb jsou už tradičně různé pohledy na lidi kolem i na nás samotné. Vzhledem k našemu věku je řada z nich existenciálních, a právě to s obrazem velmi dobře souzní. Pro nás je ten rytíř jakýmsi ideálem odvahy, skromnosti a ctnosti. S tímto ideálem jsou pak v kontrastu sdělení jednotlivých skladeb – násilí na ženách, vnitřní pochybnosti a děsy, sobectví, kariérismus.
Kombinace rytíř – smrt – ďábel je součástí i tarotových karet, touto souvislostí jste se blíže nezabývali?Tak tohle spojení nás vůbec nenapadlo, ale řekl bych, že to může fungovat úplně stejně. Už v souvislosti s debutovou deskou jsem konstatoval, že ve vaší hudbě lze nalézt určité depresivní prvky, souhlasíš s tímhle pocitem?
My to tak necítíme. Marek píše hlavně o tom, co vidí kolem sebe. Témata našich textů přináší život kolem nás. Lidský svět není ideální místo a my se na něj nedíváme přes růžové brýle. Spíše se snažíme na ty negativní věci upozorňovat. A stáří a smrt? To je prostě život, s tím se nedá nic dělat, čeká to každého. Je to jediná skutečná spravedlnost. Nemá smysl být z toho v depresi. (smích) Ptám se hlavně proto, že na aktuálním albu jste ve mně prostřednictvím skladby „Robit“ téměř akutní depresi vyvolali. Jak se zrodila myšlenka na tuto skladbu? Máš spočítané, kolikrát v textu zazní slovo „robit“?
Tak to jsme fakt nepočítali. (smích) Tenhle text je právě jedním z těch, který se snaží na něco upozornit. Konkrétně jak snadné je sklouznout do nekonečné smyčky, kdy jediným smyslem života se stane každodenní úmorná práce a člověk je pak jejím otrokem. Jediným přerušením je víkend, který místo nějaké smysluplné činnosti vyplní alkoholem a nadáváním na všechny a všechno. My jsme ten problém jenom nasvítili, a pokud si někdo díky naší skladbě uvědomí, že v takovém kolotoči žije a pokusí se z něj vyskočit a začít žít smysluplnější život, bude to pro nás ta největší odměna. Asi největší překvapení mi přinesla závěrečná píseň „Nikomu jsi nelhal“. Jednak tím, že hudebně desku docela optimisticky rozsvítila, jednak tím, že se v ní objevily holky z Kaprioly. Co bylo dřív, pozitivně laděná skladba a v kontextu s ní hledání hosta, nebo domluvená spolupráce s KAPRIOLOU a následkem toho posunutí výrazu kapely do většího pozitivna?
To byl náš cíl, je to takové rozhřešení na konci cesty. Vlastně bilancování se životem, kdy si člověk může říct, že žil správně, i když sem tam uhnul z cesty. Jako jediná na albu vznikala velmi obtížně. Měla asi tři úplně odlišné verze, ta první byla skoro až folková osobní zpověď, pak přešla do rockové balady ve stylu Aerosmith až jsme ji nakonec předělali do výsledné podoby, protože jsme s těmi předchozími nebyli spokojeni. Teda abych byl upřímný, nebyl jsem spokojený hlavně já a měli jsme kvůli tomu i menší spor, ale nakonec jsme si vše vysvětlili. Šlo hlavně o to, že forma skladby k těm zbývajícím vůbec nezapadala, znělo to jako úplně jiná kapela. Což bylo samozřejmě z velké části dáno tím, že v této písni účinkují zmínění hosté – Lucka a Míša z KAPRIOLY. Že to bude duet bylo jasné od začátku, ale obtížné bylo najít tu správnou formu. Myslím, že nakonec se to povedlo.
Tím, že skladba uzavírá desku, se trochu nabízí otázka, jestli v tomto duchu nebude laděné případné další album. I když je „Rytíř, smrt a ďábel“ venku jen krátce, řešíš už, co bude dál, nebo si raději užíváš pocity z čerstvě dokončeného díla?Nemyslím si, že by ta píseň byla nějakým vzorkem naší další tvorby. Spíše bych čekal, že nové skladby, které se už pomalinku začínají rýsovat, si zase začnou žít vlastním životem a naše původní představy vezmou za své. My jsme rádi, že se nám album podařilo dotáhnout do konce a když si ho s odstupem poslechneme, máme z něj dobrý pocit. Momentálně se snažíme o jeho propagaci, takže na nějaké užívání si moc času není. Album jste představili na nedávném Ozzy festu v Ostravě, věnovanému památce Ozzyho Osbourna. Měl na tebe Ozzy nějaký konkrétní vliv?
Abych řekl pravdu, tak v tom zásadním období, kdy se člověk hudebně formuje – tedy v pubertě a dospívání – mě Ozzy nějak míjel. Měl jsem o jeho tvorbě základní přehled, ale nebyl to můj favorit. Na Marka měl vliv rozhodně větší, protože žil v devadesátých letech dlouho v USA a byl tam i na Ozzfestu. Já jsem ho pro sebe objevil až mnohem později, někdy v době alba „Black Rain“. Koncertní set s vámi na festu odehrála Lucka z KAPRIOLY, půjde o trvalejší spolupráci na dalších koncertech? Jaké živé akce v nejbližší době chystáte?
My jsme si to s Luckou strašně užili. Známe se už dlouho a ta spolupráce byla úplně skvělá. Lucka je neskutečný profík, byla schopná se celý set naučit za pár týdnů, měli jsme před koncertem asi jenom pět zkoušek. Dopadlo to skvěle, takže jsme se domluvili, že pokud to půjde, bude s námi Lucka hrát. Zádrhel je ono „pokud to půjde“. Lucka je totiž momentálně na mateřské, a kromě toho má povinnosti v Kapriole, takže jestli to bude fungovat, to se teprve ukáže. Co se týká vyhlídek na živé hraní, není to nic moc. Práce na albu nás vytížila natolik, že jsme vůbec neměli čas snažit se cokoliv domluvit. Navíc nemáme manažera a sami v téhle oblasti nejsme moc schopní. Co rozhodně plánujeme, je malý koncert u nás ve studiu pro nejvěrnější fanoušky, to bychom chtěli stihnout někdy teď na jaře. A pak se uvidí. Kdybych měl vybrat nejvíc reprezentativní skladbu aktuální formy TRINITUM, sáhl bych po písní „Zázrak“. Shodneme se nebo máš jiné doporučení?
Pokud ti to tak připadá, je to určitě správně. Na hudbě (a umění obecně) je krásné právě to, jak je její vnímání subjektivní. Takže naše doporučení není směrodatné. (smích) Text této skladby nabízí mnoho variant toho, co může být zázrak. V čem ho vidíš Ty?
Lidský život je krátký a zázraky je třeba hledat v úplně obyčejných věcech, přesně to jsme chtěli říct. Pro mě osobně je zázrak, že jsme na světě a můžeme svobodně tvořit.
Facebook TRINITUM
Původně zveřejněno na METAL FOREVER