PIRÁTI 44 - Naděje uvidíte, jen když budete mít vztyčenou hlavu

PIRÁTI 44 se po zhruba třiceti letech probrali z hibernace. Co byl hlavní impuls přivést kapelu zpět k životu? 
Bylo jich víc. Já jsem celoživotně postižený potřebou autorsky se nějak vyjadřovat. Nahromadil se mně repertoár pro můj projekt ESKAMOTËR & ECHO ORCHESTR, pro který jsem dlouho nebyl schopen najít konkrétní směr. Takže fermentoval, až přišel covid a pak Rusák napadl Ukrajinu. No, za covidu bylo docela dost času na čtení, takže jsem znovu přelouskal pár svých oblíbených knih včetně Orwellovy kultovky 1984. Už jsem ji dočítal, když Rusák zahájil svou “sedmidenní “ speciální operaci, která už trvá skoro stejně dlouho jako 2. světová válka.

Orwellem vysvětluješ název alba a témata textů. Jakou roli v znovuzrození PIRÁTŮ 44 sehrál Rusák? 
Ten mě hudebně zradikalizoval. Byl jsem strašně naštvaný a cítil jsem neuhasitelnou potřebu to naštvání ventilovat do muziky. Místo akustické kytary jsem podvědomě sáhl po elektrické, oprášil pedalboard, volume doprava na mém Mesa Boogie a do pohotovosti jsem uvedl hned několik žiletkových efektů najednou.

A tak jsi v sobě vyvolal pirátského ducha?
Jo. Pod palbou usviněného kytarového zvuku se ve mně probudil a bylo najednou jasno, co bude následovat.

Takže trochu spontánní rozhodnutí?
Orwell, Rusák, emoce a ještě vlastně pseudovlastenecké hlasy určité části společnosti, která začala nahlas vykřikovat, že Rusák to dělá dobře. Neuvěřitelný!

Jak se tato změna projevila na již existujícím, jak říkáš “fermentujícím”, repertoáru?
Minimálně půlka z toho kompostovaného repertoáru v novém aranžmá neobstála, takže jsem musel dopsat další písně. Přežily „Katapultovaný“, „Poušť“, „Melancholie“, „Pod hladinou řeky“ a myslím i „Bardo“.

To je půlka alba. Nejmenoval jsi „101ku“. Takže nové písně, které jsi dopisoval, byly ty, které album posunuly do orwellovské roviny? 
Nepochybně. Já jsem měl ve finále v demo podobě okolo šestnácti skladeb a uvažoval jsem dokonce o dvojalbu. Pak, když jsme začali na jednotlivých skladbách pracovat intenzivně, tak mně došlo, že se musím rozhodnout jen pro deset skladeb. Cítil jsem, že při větším počtu písni by album nebylo tak dramaturgicky sevřené.

Pohrával sis s otázkou oslovit některé z muzikantů, se kterými jsi hrál v devadesátých letech?
Ano, dokonce jsem oslovil bubeníka Romana Vránu, který byl v kapele od začátku, jestli by do toho šel.

Na albu bubnuje Adam Vychodil, takže to asi nedopadlo. Jak jste se potkali s Adamem?
Adam hrál kdysi v kapele Enter kterou produkoval a psal jsem jim texty. Dnes hraje s Deaf Heart a Lenny. Zavolal jsem mu a klaplo to.

V čem je největší rozdíl u PIRÁTŮ 44 mezi tehdy a teď?
V devadesátkách jsme v rozpětí šesti let nahráli tři alba. Každé bylo výrazně jiné než předchozí. Myslím, že právě velké stylové rozdíly patří k hlavním znakům DNA kapely. Mě strašně baví se neopakovat. A to po všech stránkách. Z tohoto pohledu mně imponují třeba RADIOHEAD. Jinak největší rozdíl vidím v aranžmá. Na „101“ je vrstevnatější víc než kdy předtím. Tomáš Kahl, můj největší současný hudební parťák, je nejen dobrý muzikant, ale i zvukový inženýr. Ukázal mně technologické možnosti a já si mohl vybírat. Na konci všech těch tvůrčích procesů je ale důležité umět se rozhodnout, co zapadne do zamýšleného hudebního konceptu alba a co už ne. To si vždycky hlídám sám a je to se mnou v tomto ohledu někdy těžké.

Dá se na historii kapely ještě navázat?
Možná ano, ale já jsem o to neusiloval. Co bylo – bylo. Nemá smysl žít z podstaty – to je vlastně moje hlavní autorská premisa. Chci se dívat pořád dopředu k novým výzvám a objevovat. To je vzrušující, a to mě baví. Beru to tak, že začínáme od nuly.

A myslíš si, že ti, kteří znají PIRÁTY 44 z devadesátých let, dokážou najít nějaké spojnice s aktuální tvorbou kapely?
Neuvažoval jsem o tom a pokud by se mě na to zeptali, řekl bych jim, ať to neřeší. Ať se ponoří do nového alba a nechají se jím strhnout, vláčet a zcela pohltit. Na druhou stranu chápu novináře, že se na to ptají. Je to logické a nabízí se to.

Jak se Slávek Hamaďák jako autor hudby vyvíjel během dlouhé pauzy, co tě v tomhle období formovalo a oslovovalo?
Od roku 1997, kdy jsem kapele podepsal propouštěcí dekret, jsem úplně nezamrzl. O rok později už jsem spřádal autorsko-producentské plány a inicioval vznik kapely SATELIT KANIBAL, pak THE COOLERS, ENTER a na konec ESKAMOTËR & ECHO ORCHESTR. Každý z těch projektů byl hodně jiný a umožnil mně objevovat nové hudební i technologické obzory.

Skládáš teď hudbu pocitově a technologicky jinak než v minulosti?
Takový ten tvůrčí základ je pořád stejný. Poznamenávám si textové nápady a k nim pak doplňuji akordové značky. Dřív to bylo do bloku, tedy na papír. Když přišly PC, tak elektronicky a kytarové motivy si nahrávám na diktafon v mobilu. Co se změnilo zásadně, je práce ve studiu. Zatímco všechna devadesátková alba jsme nahrávali do pásu, tedy bez možnosti oprav a kopírování, dnes se většina tvůrčích procesů odehrává v nahrávacím studiu. Tehdy, než jsme šli nahrávat do studia, jsme zkoušeli třeba tři měsíce ve zkušebně, abychom pak deset skladeb na nové album nahráli během pěti dnů. Taková poctivá řemeslně-muzikantská dřina (smích).

Stýská se ti po tomhle postupu nebo si užíváš nové možnosti?
Když si vzpomenu, jak jsme dřív fungovali, tedy že byla kapela, která měla zkušebnu, doma jsem připravil nějakou písničku s akustickou kytarou a pak jsme to nacvičili, scházeli jsme se dvakrát týdně a pak jsme hráli na koncertech, časově to bylo velmi náročné. Nedokážu si představit, že by dneska někdo na to měl čas. Dneska jsou k dispozici nájemní muzikanti, zeptáš se, jestli by s tebou nechtěli hrát v projektu, jsou to řemeslníci, skvělí muzikanti, kterým pošleš nahrávku, oni se to naučí, domluvíš zkoušku, oni přijedou, věnujete se tomu den, nacvičí se to, začistí a pak se jede hrát. Na to, jak jsme fungovali my, jako takové spiklenecké společenství, vzpomínám strašně rád, ale faktor časové náročnosti je velmi výrazný. Proto vidím i jako hodně náročné dávat dohromady novou kapelu.

Album „101“ je čerstvě na světě. Jaký z něj a z jeho příchodu máš pocit?
Snad to nebude znít fanfarónsky, ale jsem nadšený. Fakt. Mám z něj obrovskou, upřímnou radost. Ty tři roky, během kterých jsem chodil po večerech do studia, vymýšlel, nahrával, mazal a zase nahrával a mazal, stály za to.

Jak to myslíš, mazal?
Každá z těch písniček, co je na albu, měla tak tři až pět verzí, než jsem dospěl k její finální podobě. A ty předchozí verze jsem vždycky smazal.

Není to škoda, nebylo by fajn mít k dispozici alternativní verze skladeb?
Myslím si, že ne. Pokud nejsi s něčím spokojený, vždycky musíš udělat nějaké rozhodnutí. Nechci se zatěžovat tím, že bych někde nechal nějakou verzi, ke které bych se vracel, takhle nepracuju. Mám nějakou představu a vím, kam ji chci přivést. Tím neříkám, že je dokonalá, ale v tu chvíli je pro mě nejlepší, takhle jsem to chtěl a teď to musím zmrazit a jít dál, jinak bych se nikam nedostal.

Bylo složité hledat ideální verzi? Víš hned, že takhle to má být nebo přehráváš a hledáš?
Hledáš, je to postupná práce. A je to i kombinace mixu a aranžmá, což je dneska ohromná magie. Dřív se točilo do pásu, všechno sis dělal na pultu, dneska se všechno točí do kompu, hrozně se zvuk procesuje, což strašně může ovlivnit sound kapely. Produkoval jsem nějaké kapely, a mám zkušenost, že když jsem to nechal smíchat někoho jiného a nebyl jsem u toho, tak jsem byl překvapený, jak to najednou zní. Je přirozené, že to každý může uchopit jinak, protože to udělá podle svého vkusu. Moje představa byl natolik jasná, že jsem to chtěl mít všechno pod kontrolou. Každý má v nahrávce jiné priority, ale je důležité, aby nahrávka měla společného jmenovatele, abys udržel jednotný rukopis nahrávky. Vrátil jsem se do toho po dlouhé době, proto mi trvalo, než jsem se v tom zorientoval, a proto vzniklo tolik verzí.

Musím přiznat, že mě na desce zpočátku docela rušil poměrně špinavý zvuk kytary, ale jelikož je použitý častěji, zjevně šlo o záměr. V čem je ti blízký takhle ošetřený zvuk? Odkaz na devadesátky?
Jo jo, ty kytary, ty nám daly zabrat. (smích) O jejich zvuku jsme se hádali nejčastěji. Je to samozřejmě věc vkusu, estetiky. Zatímco já jsem odchovanec undergroundu, noise scény a bůh ví ještě čeho, kde kytary znějí jako zubní vrtačka, kluci, protože jsou mladší, už to tak necítí. Nakonec jsem ustoupil a kytary znějí “jen” hezky špinavě. Byly varianty mixu, u kterých kluci plakali a nadávali mně, že jsem ty písničky zničil. Udělal jsem si pak focus mezi několika známými, kterým jsem pouštěl tvrdý ugly guitar mix i ten soft clean. Musel jsem dát klukům za pravdu – ugly guitar mix špinil i čitelnost zpívaných textů, a to byl pro mě zásadní poznatek. Jestli mně na něčem opravdu záleželo, tak aby bylo rozumět textům.

Z mého pohledu je po lyrické stránce album „101“ hodně osobní záležitost. Vnímám to dobře?
Už jenom to, že mně pokládáš tuhle otázku, je skvělá zpráva – textům je tedy rozumět. Hurá. A ano, žiju normální život, přemýšlím o sobě a o svém vztahu k němu a taky k tomu, co se okolo něj točí. Tohle byl vlastně i jeden z dalších důvodů, proč jsem chtěl album natočit – sdělit svoje zážitky, pocity ze sebereflexe a obavy z vývoji ve společnosti, který podle mě nabírá nedemokratický směr. A to mě nějakých třicet šest let od pádu komoušů, konce okupace naší země Rusákama, děsí.

Který z textů bys vyzvedl jako zásadní, jako ten, který o tobě nejvíc vypovídá?
Hm, o mně asi „Poušť“ a o obavách z návratu totalitní diktatury „101“.

Je pro tebe snadné hledat témata k písním a pak příběhy přetvářet do textů?
To neumím posoudit. Ale teď, když se nad tím zamýšlím, tak bych řekl, že nikdy to není snadné. Možná, že u „101ky“ jsem si to usnadnil tím, že jsem si předem řekl, že chci koncepční album propojený s Orwellovým románem 1984. Tímhle rozhodnutím jsem si pomohl při selekci textů pro album. Měl jsem jich hodně a tím, že jsem si dopředu sepsal motivy, které text musí obsahovat, aby na album prošel, jsem si vlastně proces tvorby ulehčil. A které to byly? Vina, strach, obavy, samota, narušenost vztahů, mezní situace, smrt, ale i láska a naděje.

Můžeš být konkrétnější a uvést pár textů, které toto splňují?
Třeba hned úvodní „Katapultovaný“ je můj pokus pochopit smrt blízkého kamaráda, který ukončil svůj život skokem z okna. Fabuluji v něm, co se mu tak mohlo honit hlavou a hledám odpověď na otázku, co ho k takovému rozhodnutí vedlo. Na konci pak zmiňuji přesvědčení, naději, že dostane druhou šanci: „Na nový život na dně světa, jeho duše plány splétá…“

A co „Pod hladinou řeky“ nebo „Tady a teď“? Videoklipy k nim vypráví orwellovské příběhy, je to tak?
Text „Pod hladinou řeky“ je o rozpadu vztahu a následcích. Videem jsem mu dal další, orwellovskou vrstvu. Starší chlápek, Winston Smith, což je hlavní mužská postava z 1984, jede v noci autem okolo místa, kde se před mnoha lety odehrálo osudové setkání s Julií. Tady to neskončí úplně dobře. No, a druhý videoklip k „Tady a teď“ je o tajné schůzce Winstona a Julie v pronajatém bytě v čase, kdy venku vládne společenská temnota.

V písni Mluv nebo popel zpíváš „naděje nemá schránku v suterénu“. Co tím chceš říct?
Nechoďte se sklopenou hlavou, pokud nejste spokojeni se svým životem. Naděje uvidíte, jen když budete mít vztyčenou hlavu. Nerezignujte, nevzdávejte, i když vás zrovna teď život nehladí po srsti.

Dokážeš svoje myšlenky do básnické formy dostat snadno nebo jsou na desce i skladby, nad kterými „vypouštíš duši“ a najít jejich ideální formu je spíš řehole než lehké políbení múzy?
Vždycky je to tvrdá řemeslná práce. (smích) Důležité je si umět dopředu aspoň obecně pojmenovat to, co chci sdělit a jaká forma bude nejlepším reprezentantem sdělení. Prostě si určit nějakou metodu, podle které chci momentálně pracovat.

Příznivec George Orwella si u poslechu určitě přijde na své. Co máš rád na tomhle autorovi?
Neskutečný frajer. Měl tuberu, román dopisoval na samotě, kde netekla ani teplá voda, a ještě k tomu byl jasnozřivec, který by nad dnešní situací ve světě nevěřícně kroutil hlavou, protože se blíží tomu, co v románu 1984 popisuje a před čím vlastně varuje. A vidíš, stejně to je prd platný. Lidstvo má krátkou paměť.

Myslíš, že žijeme v době, kdy je jeho myšlenky potřeba připomínat a zdůrazňovat?
Dnes mnohem víc, než kdykoli předtím. Orwell popisuje stav společnosti, která směřovala k ideálu a zvrhla se v totalitní diktaturu. Dnes, v době přebujelého populismu, kdy politici slibují všechno všem jen aby získali moc a pak když se k ní dostanou, skutek utek – sliby chyby – čau a začnou utahovat šrouby. To se myslím teď děje u nás.

Co bys chtěl, aby si posluchač z poslechu „101“ odnesl? 
Ze všeho nejvíc asi potřebu sáhnout po knize 1984 a nechat se jí trpělivě trhat na kusy.

Na co by se měl při jejím čtení zaměřit?
Ztrátu soukromí, překrucování pravdy a riziko ovládnutí společnosti nějakou úzkou skupinou, např. nikým nevolenými oligarchy, kteří o nás díky sběru dat vědí úplně všechno.

Hudebně PIRÁTI 44 na albu vycházejí z alternativního rocku, ale jednotlivé skladby pracují s rozdílnou atmosférou, dynamikou i formou. Jak bys hudbu PIRÁTŮ 44 charakterizoval?
Těžko se k tomu vyjádřit… Ve většině písní alba existuje mezi slokou a refrénem takový melancholický styl napětí, které pak praskne a ta energie z prasknutí v refrénu vybuchne a je z ní takový hudební energy drink. Víc bych se do popisu nepouštěl. 

Jsi zastánce toho, že na muziku je potřeba si i sáhnout nebo si jako fanoušek vystačíš už čistě s elektronickou verzí písní svých oblíbenců?
Moje generace byla zvyklá si muziku osahávat. Vyndat LP nebo CD, pustit si ho a při poslechu listovat bookletem a číst třeba texty atd. Dnes tenhle rituál asi uvadá. Rozumím tomu a nevadí mně to.

Album je jedna věc, jeho živá prezentace druhá. Plánuješ nějaké koncerty, na kterých bys desku představil?
Zatím spíš ne, i když dotazy od pořadatelů festivalů na živé hraní už se občas objeví na stole. Jak už jsem ale říkal, začínáme od nuly, tzn. že nemáme žádné fanoušky. Aby mělo smysl uvažovat o živém hraní, na které někdo vůbec přijde, je dobré mít fanouškovskou základnu. Začínáme ji budovat. A je docela zábavné pozorovat, jak se vytváří třeba na Spotify nebo sociálních sítích. Dneska jsou famózní možnosti, jak o sobě dát vědět. Pro autory je to požehnaná doba.

A pro živé hraní?
Co jsem se informoval u kluků z mladší generace a co sleduju, tak klubová scéna jde trošku do kytek, kluby pomalu vymírají, a zhoršily se podmínky, kdy si musíš třeba klub pronajmout, abys tam mohl zahrát, přijde tam na ně patnáct lidí a čert vem prachy, spíš beru tu frustraci, že jedeš někam, aby sis mohl před někým zahrát, koho to zajímá. Proto se zatím do živého hraní nehrnu. Nejdřív musíš otestovat třeba na sociálních sítích, jestli to někoho zajímá.

Co plánuješ s PIRÁTY 44 dál?
Vytvořit videoklipy k dalším písním alba a dělat albu PR. Za dva roky pak vydat páté album. A pokud v té době bude mít kapela už početnější základnu, tak se třeba postavíme na pódium.

Facebook PIRÁTI 44
Původně zveřejněno na METAL FOREVER