STROMBOLI - "Fiat Lux"

Třicet roků po svém vzniku kapela vydává své třetí album. Novinka „Fiat lux“ přichází čtvrtstoletí po albu druhém, které mělo otevřít dveře do hudebního velkosvěta, ač fakticky tu škvírku jen prudce zabouchlo. A budiž ticho.

Vzhledem ke genetickému vzorci Pavlíčkova kompozičního a hráčského rukopisu asi není pochyb o tom, že ač to bude hudebně cokoliv, vždy to budou výhonky STROMBOLI. Ale o čem bude sdělení? Jaký bude příběh? Jak řekl Michal Pavlíček v jednom z posledních rozhovorů: „U STROMBOLI byly stěžejní Morgensternovy básně, ale o čem zpívat teď? Šedesátiletý chlap, padesátiletá zpěvačka, se kterou se teď už jen občas potkáme na kafi…“

Ač jsou STROMBOLI před živým koncertem spíše jen virtuální kapelou, album nahráli  v základní původní sestavě – Pavlíček, Basiková, Kryšpín a Veselý.  A nastal zázrak?

STROMBOLI mám opravdu s chutí velice dobře naposlouchané a zažité, ale u nového alba „Fiat Lux“ jsem byl po prvním náslechu více než rozpačitý. Skoro až otrávený. Očekávání jsem měl veliká a nějak někam nasměrovaná, ovšem slyšené bylo absolutně něco jiného. Nového. Nečekaného. Po třetím poslechu začalo však svítat a u čtvrtého jsem byl lapen a ozářen. A budiž světlo!

Otevírací kousek „Tetování“ začíná tam, kde kapela skončila na „Shutdown“. A v hlasové poloze, kterou u Báry Basikové obdivovaly davy v PRECEDENS. Přesné frázování, nahořklý dovětek v hlase, elegantní přechod od altu k výškám. Krátký příběh, sevřený tvar, žádná exhibice. A v mezihře sound kytarového syntetizéru z období vulkanických prvohor. A text (jako u všech dalších písní alba), který je klíčem. Významové sdělení je v případě tohoto alba stejně důležité, jako sdělení hudební.

„Fiat Lux!“ - první z pomalejších písní, které na albu mají většinu. Šťastných sedm z celých deseti skladeb se nese v klidném tempu. Ne, STROMBOLI neztratili energii a odvahu, spíše je to převaha zralosti nad dříve mladickým šarmem a dravostí. Mušketýři po dvaceti a ještě deseti letech také už neudivovali šermířskou bleskurychlostí, o to více si plnili své životní touhy a prožili konečné prohry. „Zpovědníku, mé svědomí touží mít sílu a rozhřešení, je důlní koník s kulhavou podkovou... daruj mu Fiat lux, či návod k polepšení… ať už mne nehryže, a mně dej na holou… „ Tak takové je „Fiat Lux!“.

„Katova zpovědnice“ – snad kapela odpustí, ale toto album je albem balad, písní a romancí. Rockový šanson? Jak nesnáším škatulky – možná. Neuvěřitelně dojemný hudební příběh, bez patosu, ale s vráskami a hořkosladkou harmonií. Žádné hlasové výbuchy a prstolamy. Naopak. Jen tóny, barvy, tušená basová linka, precizní rytmika a kytarové sólo. Zpomalené, čitelné, s dozvukem, nad virblem popravčího plató. Chcete si pouštět filmy do hlavy? Tady máte možnost. „A pak, konečně sami, ke konci věků až láska vyfňuká svůj poslední mrak, konečně bez ní, navždy spolu na útěku, neboj – vždyť miluji tě tak… že k tomu žádné lásky není třeba. Sprovoď ji ze světa!“  A následuje další kytarové sólo – snad nejvroucnější a nejniternější, jaké kdy Michal Pavlíček zahrál.

„Pomož, svatá namátko“ – než Bára Basiková vyzpívá frázi  „... hádá se mi duše s tělem …“ – hlas se jí několikrát nalomí a prolne. Nakřáple a nahořkle si čárá „... morseo mých tepů“. Na povrchu poklidné tempo a ve střídě písně uhlíky, pramínek krve a zatvrdlé osrdí. Až floydovský stín jizev v hudbě s dozvuky pro tmu a posluchače z klubu osamělých srdcí. 

„Tesáky“ -  pravda, na úvod energičtější tempo, ale i tak se převalí do snové polohy a emočních rejstříků hlasu. Píseň chameleón – symbolická, s tajuplným textem, s přechody v náladách a důrazu. Možná někde něčím navozující na dřívější imprese epochy pana Christiana M.

„Devastace srdeční krajiny“ – nejpodivnější píseň alba. Vše je obráceno dovnitř, intimní balada se střídmým doprovodem. Překvapivě lahodící souzvuk hlasů Pavlíčka i Basikové. Hudba nezařaditelná, ač stále identifikovatelná. Možná až z těch zákoutí, které chvilkami přineslo poslední regulérní album PINK FLOYD „The Final Cut“. Smutek. A nic víc, jen prázdno a prázdno. „... vždyť ležíš modelem k diagnóze doby - devastace srdeční krajiny.“  

Uf,  „Štěk“ snad lehce poodežene ticho po koronární destrukci. Snad je to odvanutí toho, že: „...Tady u nás, když se mladýho kluka zeptáš na STROMBOLI nebo VÝBĚR, nikdo nebude vědět. Kocába ještě třeba znají z politiky a Báru z bulváru.“ Tolik Michal Pavlíček v dalším z aktuálních rozhovorů. „Štěk“ v kontextu alba souzní, ale mimo něj bude opuštěn ztracen. Je však přirozeným můstkem k další trojici velmi, velmi silných písní. Blíží se finále grande.

"Být nocí či nebýt dnem?“ – další z překvapivě prapodivných, leč nádherných písní. Posmutnělá burleska, balada, píseň – snová, obrazotvorná, posunující se ve vlnách v hlavě. Návyková skladba, nabízející hádanky v textu a přesmyčky v hudebním ztvárnění. „Noc, když se promodlila k ránu, je stará a ztrhaná, chtivá pohlazení.“ Pokud si tu současnou tvář a náladu kapely zažijete a neodmítnete ji z touhy po hladu na dřívější STROMBOLI, budete více než bohatě obdarováni. Okouzleni. Vtaženi do noci a dne.

„Já bloudím ráda“ – od prvního tónu Pavlíčkovy kytary a stoupavého tempa schod po schodu a krok po kroku vystupujeme ve tmě ze tmy vzhůru. Ale možná opět do tmy. Světlo jen naznané, ale spíše nechtěné. „ Mám bludy, šál slepých a báb, mám kompas, sbírku glóbusů – to ti dám.“ Hudebně snad nejvěrnější návrat k prvotnímu duchu STROMBOLI z prvého dvojalba – ale vše posunutu o tři desítky let dál a výš a hloub. Píseň, která se vrací a graduje ve velkých elipsách. Nejkrásnější song alba. Vyřčení a odkaz těm, kteří s kapelou stárnou a zrají. Kteří ještě chtějí slyšet a umí naslouchat.

„Post scriptum“ je tečka. Píseň stejně chytlavá, jako i střídmá a decentní. Konec. Hymnický konec alba a možný první videoklip kapely. A pokud ano, bude to pro posluchače a diváky překvapivá volba. Bára Basiková zde neudivuje rozsahem a hlasovými explozemi. Naopak, procítěně, ukázněně, s velkou mírou vkusu, civilnosti a prožitku se s námi na albu loučí. A snad to pro ni bude nová výzva začít tam, kde před čtvrtstoletím ztratila nit. Snad je bloudění a blouznění konec. Šťastný a trvalý.

Nové album „Fiat Lux“ je albem třetí proměny STROMBOLI. Proměny z  vulkanického chrliče vášnivé hudební lávy k černobílému  perfekcionistkému a chladnému  „Shutdown“  a pak dále k baladám, písním a romancím  alba současného.

Chci věřit, že „Fiat Lux“ nebude albem u STROMBOLI posledním. Umím čekat. Budiž světlo, přátelé!

P.S.: Nedávám body, ale jednoznačně se jedná o album roku.