Podzimní. Nebyl jsem na třídě Národní

A ještě něco vám řeknu. V našich líbezných Čechách už je to tak po staletí zařízeno, že čím delší doba uplynula od skvělé historické události, tím více přibylo očitých svědků, účastníků a hlavně těch, bez kterých by to tenkrát snad ani vlastně neproběhlo.

Tento blog se možná protne v čase se 17. listopadem. A rovnou vám řeknu – já na té Národní třídě opravdu nebyl. A ani jsem na ní být nechtěl. Ale popořadě.

V oněch pošmourných časech osmdesátých se v Praze dalo koupit něco málo hudby v prodejně Pantonu v Karlově ulici. Ledy sice u nás praskaly neznatelně, ale praskaly. Bylo to takové celé podzimní. I v létě. Ale na pulty se začaly dostávat kousky, které se nejen že daly poslouchat, ale byly veskrze zajímavé a poutavé.

Tak třeba edice „Rock debut“  - na singlu za tehdejších 16 korun československých  s rychlostí 45 otáček za minutu se vešlo až 5 nebo 6 písniček. „Rock debut“ odstartoval v roce 1987 kapelou DYBBUK. A pak se spustily KRÁSNÉ NOVÉ STROJE, zakymácela se BETULA PENDULA nebo to fičelo Z KOPCE. 

https://www.youtube.com/watch?v=6XZf4ybU1AQ

Dnes absolutně nemyslitelné bylo i to, že v obchůdku Pantonu v Karlovce stáli za pultem skuteční hudebníci. Pro mne hvězdy a idoly. Vedoucí a basák tehdejší HUDBY PRAHA pan Wünsch, bard Ivan Hlas, hlas HUDBY PRAHA paní Alena Daňková a frontman KRAUSBERRY Martin Kraus.

Ty vinyly mám dodnes schovány, čekají na svou reinkarnaci. A navíc – v neděli si jen tak okukujete na prknech klubu Na Petynce Ivana Hlase s kapelou NAHLAS, aby vám v pondělí tentýž Hlas Ivan potichu odborně přebalil elpíčko FRAMUSU 5 „Holubí Dante“. Pan Wünsch byl vždy vážný, rukávy svetru povytažené k lokti. Stejně vážný, jako na podiu s basou. A paní Daňková měla na rameni drobné tetování, což byla na tehdejší dobu skutečná kulturní revoluce.

A když jsme u té revoluce…

Nejlepším informačním kanálem byla pochopitelně tichá pošta mezi přáteli a známými. „Už jsi sehnal tu knížku o mladejch dobrejch kapelách?!“ Tlupa autorů (vyjímám např. mého oblíbeného spíkra na „ Radio Beat“ pana Lindaura) vydala v roce 1989 paperback s přebalem od Karla Halouna a názvem „ Excentrici v přízemí“. Profily asi pěti tuctů kapel tehdejší polooficiální rockové scény. Pěkně v abecedním pořadí. A s fotkami. Neskutečné.

Pátek 17. listopadu byl takový zvláštní den. Prapodivný a šedivý. Z okna Centrotexu jsem sice odpoledne viděl projíždět před soudem na Pankráci do centra obrněnce v barvě blbá polní olivová, ale co už. Pátek jako pátek. Musel jsem si udělat radost.

V Pantonu „Excentriky“ vyprodali, ale nasměrovali mne přátelsky na Jungmaňák do konkurenční prodejny Supraphonu v budově Mozartea. A měli pravdu. Těsně před zavíračkou jsem už s knížkou v ruce bloumal v metru. Bylo plno, jako vždy. Mladí lidé se svíčkami. Na Dušičky bylo ale tak nějak pozdě, že. Solidní občané v šedivých oblecích.  Matky se síťovkami. Odplul jsem si směrem na Českomoravskou a hltal stránku za stránkou. ABRAXAS – A64 – BABALET - Ivana Bittová + Pavel Fajt – BON PARI – DR. MAX – DYBBUK…

Kdybych se nezačetl, šel bych se jako každý pátek projít do centra. Ale hlad po hudbě a informacích mne nasměroval na opačnou stranu Prahy. Když jsem na Černém mostě dočetl, začal v naší zemi úhyn dinosaurů. Pravda, těch lvů a orlů se u nás poté moc neurodilo. Zato krys máme dost. Ale to už je jiná kapitola. Příště.