Metalistova zpověď

Povím vám takový krátký příběh. Psalo se léto 2007 a jeden obyčejný jedenáctiletý kluk právě objevil úplně nový svět. Nikdy předtím neholdoval tvrdé muzice, ale z ničeho nic se v něm rozhořela láska ke zkreslenému zvuku kytar. Co přesně se tehdy stalo, už dávno zavál čas. Jedno však bylo jisté. Heavy metal mu dokořán otevřel své brány.

Zpočátku se trochu styděl. Podobnou hudbu v jeho okolí poslouchal jen málokdo a téměř nikdo pro ni neměl pochopení. Sám sebe se začal ptát, jestli není divný nebo proč jen on našel zalíbení v tom, co v rádiu a televizi hrají jen sporadicky. Po nějaké době však začal být na svou oblíbenou muziku náležitě hrdý. Přestal řešit přízemní hatery a stal se ortodoxním vyznavačem „těžkého kovu“. No, ortodoxním až hanba. Léta ubíhala neúprosně dopředu a on si během poznávání pestrého světa metalové hudby postupně uvědomoval, na jaký komplexní a ve variabilitě téměř nedostižný žánr to kdysi úplnou náhodou narazil. Dmul se pýchou, kritizoval střední proud a přestal akceptovat téměř cokoliv jiného, nežli svou oblíbenou muziku. Na lidi poslouchající jeho nenáviděný pop a jiné „vyměklé“ styly pohlížel s despektem. Nechápal, jak někdo může vystát tak jednoduchou, tupou hudbu postrádající duši. Téměř litoval lidí, kteří doteď i přes jeho neustálé přednášky nepochopili, že metal je vrcholným stupínkem v žebříčku hudebního vývoje, jehož se lidskému pokolení zatím podařilo docílit.

Najednou se v něm však cosi zlomilo. Postupem času krok po kroku odhazoval předsudky a jal se objevovat nová zákoutí světa hudby. Rock, jazz, blues, dokonce i pop, rap, hip-hop a electro. V tom všem začal tvrdohlavý metalista spatřovat doteď skryté krásy. Čím déle ve své pouti za poznáním setrvával, tím upřímněji se v duchu omlouval všem, které neprávem označoval za hudební barbary. Strach dělá z lidí blbce. A strach z nového a dosud nepochopeného dvojnásob. Uvědomil si, že takovým blbcem kdysi sám býval.

Proč vám to ale všechno vyprávím? Vždyť otřepanější téma, než toleranci napříč žánry, jsem si snad ani vybrat nemohl. Svůj vlastní příběh jsem sepsal hlavně pro ty, kteří se dosud chovají tak, jako jsem se ještě před několika lety choval já. Bohužel podobných lidí neubývá, a to ani na opačné straně tábora. Z internetových diskuzí mezi kovanými hip-hopery a rozzuřenými metalisty se mi ještě doteď dělá špatně. Tolik špíny, jakou na sebe házejí jen proto, že navzájem nedokážou najít dostatek empatie. Ne náhodou mi to připomíná velmi tristní a primitivní nenávist mezi fanoušky znesvářených fotbalových klubů. Hudba by stejně jako sport měla lidi spojovat a ne mezi nimi stavět další bariéry, jichž je i beztak požehnaně. Ale to už je trochu jiná kapitola...

Neexistují špatné žánry, pouze špatní interpreti. To je heslo, kterým se už několik let snažím řídit. Zkuste to taky.