JOHN WOLFHOOKER: When the Hunter Becomes the Hunted

Pidgeon Records, 44:00 min.
alternative rock/post-hardcore

Jsou tomu pouhé tři roky, co na hudební scénu jako splašený kůň vlétla česko-slovenská formace JOHN WOLFHOOKER. Od té doby se však událo mnohé. Vyšel jí debut, posbírala cenné zkušenosti na koncertních pódiích a nakonec v září letošního roku poslala do světa další desku, která měla stvrdit úspěch počinu minulého.
Většina kapel dá do procesu nahrávání debutového alba všechno a snaží se, aby její první prezentovaný materiál měl co nejlepší zvukový kabát při využití těch nejmodernějších dostupných technologií. JOHN WOLFHOOKER se navzdory trendům rozhodli zariskovat. Vsadili všechno na analogový sound a jejich skromný pokus sklidil nemalý úspěch. Svůj nejnovější příspěvek do diskografie When the Hunter Becomes the Hunted už však nahráli konvenčním způsobem s masteringem světové úrovně.
Byl to krok správným směrem, ptáte se? Vždyť alba s nákladnou produkcí dnes vydává kde kdo a kvalitní zvukové pozlátko mnohdy dělá z průměrné tvorby jakousi Potěmkinovu vesnici. Po důkladnějším zamyšlení ovšem nelze tomuto rozhodnutí oponovat. To, že se kapela rozhodla novinku nahrát standardním způsobem, před ní totiž otevřelo úplně nové možnosti. Ač debutová deska je spíchnutá z velkého množství skladatelských postupů a hudebních žánrů, When the Hunter Becomes the Hunted přichází ještě s určitou nadstavbou. Nynější dynamický zvuk se zbavil předešlé plochosti, stal se plastičtějším a živějším, což pomohlo naplno využít potenciál jednotlivých skladeb. 
Exhibice muzikálnosti v tom nejlepším slova smyslu. Tak by se asi dala jednoduše charakterizovat současná filosofie kapely. Nová deska totiž nápady přímo srší. Až na opravdové výjimky nenajdete na desce písně, ve kterých by se až příliš často recyklovaly základní motivy. Toto tvrzení nejlépe dokládá šestá Sectumsempra, která blízce připomíná pouť hudební historií od sedmdesátkového rocku až po současné djentové šílenství. Nejedná se ovšem o žádný hudební mišmaš, kdy se na sebe riffy lepí bez náznaků logické návaznosti.
Vše má nenuceně nastíněný řád a výsledek nevypadá jako účelové tlačení na progresivní pilu. Ještě důležitější než pestrost je absence schematičnosti v jakékoliv podobě. Debut se místy stereotypu nevyhnul, přičemž citelný podíl na tom měly trochu slabší vokály, jež  velkou variabilitou poloh zrovna neoplývaly. Kytara se pak mohla snažit sebevíc a v některých momentech ji to bylo platné asi stejně jako mrtvému zimník. Pěvecká složka od minula dosáhla určitého zlepšení, ale stále působí oproti instrumentálnímu doprovodu trochu nejistě. Hlavně ve vyšších pasážích zpěvákovi chybí výraz  a v kritických momentech moc nefunguje ani vokální výpomoc od kolegů.      
Člověku tuzemské scény znalému jistě nemohlo uniknout, že JOHN WOLFHOOKER představují skupinu, která svým způsobem zaplnila díru na trhu. Její muzika se jeví jako dostatečně promyšlená a originální na to, aby zaujala náročnější publikum, ale na druhou stranu natolik chytlavá a moderně znějící, že má velkou šanci oslovit i posluchače příležitostného. Když k tomu přidáte velmi dobré instrumentální schopnosti všech zúčastněných, čitelný rukopis a zanícení pro věc, vyjde vám z této rovnice vyspělé uskupení, s nímž bude muset (nejen) česko-slovenská scéna do budoucna počítat.

Hodnocení: 5,5/6