DISSONANCE - "The Intricacies Of Nothingness"

DISSONANCE - "The Intricacies Of Nothingness"

vlastní náklad - 28:10
technický death metal   Piešťany

Historie tříčlenného projektu DISSONANCE sahá až do prvního porevolučního roku 1990. Tehdy vznikla na teprve utvářející se československé metalové scéně thrashová kapela NOTORICA. Ta se sice o šest let později rozpadla, ale jako fénix z popela vstala v roce 2010 a pod nynějším názvem funguje dodnes.

Pod ruku se mi dostalo další koncepční album, a to ne ledajaké. „The Intricacies Of Nothingness“ obsahuje osm skladeb, respektive variací, v nichž DISSONANCE zpracovali dvě básně od známého spisovatele, okultisty a bůhví čeho ještě, Aleistera Crowleyho. Jméno této poněkud obskurní postavy ve mně hned vzbudilo velkou zvědavost, jelikož mě opravdu zajímalo, jak se tohoto nelehkého úkolu kapela zhostila.

DISSONANCE sice sami svůj styl označují jako technický death metal, ale věřte mi, že by si před toto zařazení mohli klidně vložit ještě slůvko „avantgardní“. Druhou takovou desku byste na naší scéně zkrátka hledali jen těžko. Všechny zdejší variace jsou krajně progresivního ražení, až jsem se někdy neubránil pocitu, že poslouchám extrémně obtížné kytarové etudy. Jednoduše řečeno celé album připomíná jednu dlouhou frenetickou změť sólových vyhrávek. V prvopočátku mi unikal smysl těchto neobvyklých hudebních postupů, ale když jsem se nad konceptem desky řádně zamyslel, všechno do sebe najednou začalo zapadat. Pojmout dílo tak extravagantní osoby, jakou Crowley bez pochyby byl, snad ani jinak nešlo.

Jak už jsem naznačil výše, tak „The Intricacies Of Nothingness“ zdaleka není deskou pro každého. S klasickou písňovou strukturou se můžete rovnou rozloučit, protože důraz je v tomto případě kladen hlavně na techniku a progresi dovedenou do téměř nemyslitelných podob. Zapamatovatelný moment či snad jednodušší riff též zaznamenáte jen velmi zřídka. O nějakém výrazném citu pro melodiku nemůže být řeč už vůbec. Jemné náznaky jsem objevil snad jen v šesté variaci, kde prostor dostaly i smyčce, ale jinak se dočkáte pouze místy až kakofonických melodií a hbitých chaotických kytarových exhibicí. Pro tento skladatelský postup mám v tomto případě plné pochopení. Tato nahrávka vyniká zejména svou nekonvenčností, která spočívá právě v absenci melodií v klasické formě. Libozvučné pasáže by desku posunuly trochu jiným méně svérázným a neotřelým směrem, což by u takto pojatého díla bylo jen na škodu.

Budu k vám upřímný. Co se týče hudby, jsem otevřený i těm největším šílenostem, a že už jsem jich také nemálo slyšel. Většinou mi nečiní větší potíže rozeznat dobrou avantgardu od prvoplánové snahy zaujmout rádoby neokoukanými hudebními metodami. V případě „The Intricacies Of Nothingness“ jsem se však v tomto ohledu pořádně zapotil. Tvorba DISSONANCE je opravdu jen pro ty největší fajnšmekry v rámci tvrdé muziky. Já osobně v této desce vidím velký skladatelský um, nasazení a v neposlední řadě mimořádné interpretační dovednosti. Závěrečný verdikt přesto berte se značnou rezervou, jelikož i nehledě na mnou udělené vysoké hodnocení, vám DISSONANCE nemusejí nutně být po chuti. 

Hodnocení: 5/6