PROTIJED - Hluboké stopy střízlivé lásky

Titul „Jediné, na čem záleží, jsou stopy lásky, které tu po nás zůstanou“ je fatalistický a tak trochu posmutnělý název. Vaše hudba je životabudič, ale tady cítím trochu rezignace…
Název vychází z citátu Alberta Schweitzera, který se mi před lety vryl hluboko do paměti. A celou dobu jsem na vědomé i nevědomé úrovni směřoval k tomu, že ho jednou použiju jako název desky. Líbila se mi jeho fatálnost i míra patosu, která je někde na hraně toho, co je pro mě akceptovatelné. A také jeho doslovnost.

Název desky je interpretací toho citátu. On v té původní verzi zmiňuje, že stopy lásky budou jediné, na čem záleží, až odejdeme. Já jsem chtěl říct, že jsou důležité už v tuhle chvíli, za našeho života, že je naprosto zásadní je vytvářet už teď. I proto mi ten název nikdy nepřišel posmutnělý, byť chápu, že tak může působit. Já v něm ale vidím úplný opak rezignace, tedy snahu žít život, který bude mít co nejméně destruktivní nastavení. Jeho součástí je pro mě osobně ale třeba i boj za to, čemu věřím, boj za spravedlivější svět pro všechny.

Tentokrát jsi trochu v pozadí jako textař – prostor dostali hosté: Idea, Načeva, Iny. Je to poprvé, co jsi v téhle situaci?
Ano, je to poprvé po nějakých sedmadvaceti letech, kdy píšu texty pro hc/punk kapely. Na drtivé většině vydaných desek jsem byl vždy výhradním textařem a postupně jsem se dopracoval k až obsedantní nutnosti mít v tomto ohledu vše stoprocentně pod kontrolou. Když jsem ale přemýšlel nad „konceptem“ téhle desky, což bylo ve velmi složité životní fázi, plně mi došlo, že mluvit o stopách lásky a nepokusit se je vytvořit i přímo v rámci té nahrávky nedává žádný smysl. A jelikož je pro mě osobně jednou ze základních ingrediencí lásky důvěra, nechal jsem všem hostům naprosto volnou roku. Jediným vodítkem jim byl název desky.

Skladby jsme opět složili rychle a organicky, během dvou víkendů, pak jsme je nahráli jako instrumentální a každý z hostů dostal jeden song, aby k němu napsal text, který pak společně interpretujeme. K finální skladbě jsem pak napsal text já sám. A Honza Tomáš ji dotvořil nikoliv textově, ale instrumentálně.

V jaké formě je straight edge v roce 2022? Přidává se mladá generace, anebo jde o filozofii pamětníků?
Ne, že bych se tím nějak zásadně zabýval, ale z mého pohledu trochu překvapivě v lepší, než by mě před pár lety napadlo. Začal jsem fungovat bez drog a alkoholu v roce 1995 a letos jsme s PROTIJEDEM hráli na koncertě v Eternii, kde byly jen čistě straight edge kapely, což se v Praze podle mě nestalo pěkných pár let. Zejména v posledních letech je evidentní, že hlavně ve Státech probíhá jakási reinkarnace straight edge étosu 90. let, kdy opravdu velmi mladé kapely oživují téměř třicet let starý sound, estetiku i rétoriku.

Desku jste křtili čtvrthodinovým setem. Jaká je hranice, po které už koncert podobné hudby nemá cenu?
Poslední koncert REAGAN SS trval čtyři minuty, pak prohodil bubeník židličku oknem a zpěvák vyprovokoval pogující dav k synchronizovanému skákání a dupání, které mělo za plánovaný efekt propadnutí se podlahy o patro níž. To je samozřejmě v mnoha ohledech extrém, ale jsem si jist, že ti, kteří tam tehdy byli, na to nikdy nezapomenou a do konce života o tom budou vyprávět. Mě osobně tedy nevadí ani opravdu extrémně krátké sety, jestliže jsou natlakovány maximem energie a stejné to mám i u desek a vím, že kluci z kapely to vnímají podobně. I proto jsou naše nahrávky i sety krátké, aby se z nich neztratil tlak, který je pro podobný typ hudby naprosto esenciální. Bez něj to bude jen big beat.

Viktor Palák