WOLFARIAN - Vegr

Když po debutovém albu „Far Away in the North“ proběhla v brněnské vlčí smečce WOLFARIAN poměrně bouřlivá personální revoluce, pochvaloval jsem si, že na následující desce „Beyond The Ninth Wave“ se výraz kapely nijak zásadně nezměnil. Během aktuální šestileté studiové pauzy se opět proměnila polovina sestavy, a tentokrát to mělo razantnější dopad. Syrovou keltštinou nasycený hudební svět, těžící z kontrastu hrubého mužského chropotu a dívčího slavíčkování (oba hlasy dokáží docela radikálně měnit náladu nahrávky), a opírající se o šťavnatou příchuť lidových nástrojů i nadále tvoří základní korpus WOLFARIAN, ale dřívější bezstarostná skočnost ustoupila (byť úplně nevymizela) drsnějším polohám a melancholii, takže WOLFARIAN jsou aktuálně útočnější, hrubější a náladově rozmanitější. Kam až se jim podařilo dokráčet, asi nejlépe charakterizuje nejextrémnější skladba „Fimbulvetr“, u níž už nezvyklý vokální nástup Hanky Hrubešové naznačí, že se pojede tvrdě na sílu, následná potemnělá sekanice s chropotem Karla Peltána táhne kapelu až kamsi k extrémnějším metalovým žánrům a krátký Hančin projasňující vstup pochmurný výraz příliš nerozežene. Házet WOLFARIAN do jedné úzké žánrové škatule s ELUVEITIE by na prvních dvou albech byl krok odvážný, tady už je celkem na místě. Tlačení na agresivnější notu vede občas i k tomu, že se WOLFARIAN zamotají do poměrně chaotického výrazu – „Freya´s Tears“ se zpočátku tváří jako jedna z nejsvětlejších položek v současném menu, ale vrcholí v docela nepřehledném kolotoči chutí. Budete-li primárně hledat nit z předchozích alb, vyplatí se zamířit do finální části alba, melodická „Lik Of Lifthrasir“ se silným folkovým závěrem a s důkazem, že chropot nemusí ze skladby vyhnat neposedně bezstarostný život, či výpravná bonusovka „Valholl“ hrají na uvolněnější notu a dávají současnému náladovému portfoliu WOLFARIAN bohatější rozměr. Což je moc dobře, i tak je „Vegr“ celkově nejobtížněji prostupná nahrávky v diskografii kapely.