One-man projekty mají pro mě už od pubertálních let punc výjimečnosti a nesporné kouzlo, i když za to primárně nemůže jen ten jeden člověk, který za deskou stojí. Bylo moje štěstí, že prvním „udělej si sám“ albem, které se ke mně dostalo, bylo megakultovní „Blood Fire Death“ Quorthonových BATHORY. Od tohoto zlomového momentu mám jednočlenné projekty jaksi zafixované jako něco, co vystupuje z řady, co disponuje silným a osobitým vnitřním světem a příliš se neohlíží, co se děje u sousedů. Tento starý známý pocit mi obrazně řečeno opět poklepal na rameno v případě „Rizika úhynu“. Za KLOKOTOREM stojí jediný člověk jménem Martin Huba a na první poslech můžeme mít dojem, že na Slovensku vznikl další true old school deathmetalový projekt v řadě bez žádných dalších ambicí kromě rochnění se v nejhlubším undergroundu. Jenže chyba lávky, Martin se nebere až tak vážně a svůj náhled na surový, prašivý a zároveň technicky vypiplaný death metal hodil do neortodoxní, možná až lehce parodické roviny. Průnik mezi zcela seriózní a propracovanou instrumentální stránkou (album je technicky a produkčně zvládnuto naprosto výborně, a pokud to, co slyším, jsou programované bicí, smekám klobouk a k zemi se klaním) a texty napsanými s nadhledem a osobitou elegancí je bez přehánění strhující. Zapomeňte na béčkovou parodii na první signální, „Riziko úhynu“ je zřejmé. Schválně se podívejte z okna, jestli trávník nemění barvu a stromy neshazují listí. A pokud vám u dveří zazvoní divný týpek s aku vrtačkou v ruce a šedým oslem v patách, máte to spočítané.
Jiří Vacek