Podivně uspořádaná skříň s Plíhalem

KAREL PLÍHAL

Skříň s beduíny (The Best of Karel Plíhal)

Warner Music - 78 min

Folk ČR
Karel Plíhal je v českém folku mimořádnou postavou. Jeho tvorba tvoří úplný protiklad ke „krylovsko-nohavicovské“ větvi tohoto žánru, plné patosu a vážnosti, aniž by byla o cokoliv méně umělecky hodnotná či poetická. Nesměle působící a přesto vtipný písničkář s jemným hlasem i humorem a skvělou kytarovou technikou dokáže své zhudebněné básně podávat s lehkostí, přirozeností a nadhledem, jimž je těžko hledat obdoby. Zdálo by se, že když „best of“ album takového velikána (nazvané „Skříň s beduíny“ a vycházející třicet let po písničkářově první desce) sestavila další vynikající osobnost, hudební publicista Jiří Černý, musí být všechno v nejlepším pořádku. Bohužel tomu tak docela není.

První problém pramení už z neodbytnosti otázky, jestli je v Plíhalově případě takové kompilace vůbec zapotřebí; proč vybírat to nejlepší z diskografie, v níž není slabé místo? Na žádném z Plíhalových dosavadních alb nelze při nejhorší vůli nalézt stopu, která by se dala označit za špatnou, textově ani hudebně. Jiří Černý však překvapivě ani celou diskografii nezohlednil; podtitul „Výběr z let 1990 – 2005“ jasně říká, že byly opominuty dvě první alba z 80. let, jakož i nejnovější „Vzduchoprázdniny“. Výběr se tak zužuje na tři řadové (z toho jednu neautorskou) a dvě živé nahrávky. Z hlediska reprezentativnosti kompilace proto nelze nalézt rozumné vysvětlení; některé z nejtypičtějších písní se nacházejí právě na oněch z výběru vypuštěných nosičích. Přesto ani v tomto ohledu nebyl Černý důsledný, zařadiv závěrem alba písně „Padaly hvězdy“, „U spinetu“, „Nosorožec“ či „Modré králíci“, které datem svého vzniku spadají daleko před rok 1990, byť jsou zde v živém provedení z roku 2004. Určité ospravedlnění lze najít snad v tom, že Plíhalův debut s modrým obalem je instrumentačně velmi pestrý a barevný, a v kontextu jeho pozdějších minimalističtějších aranží by písně z něj mohly nepatřičně vyčnívat. Ale tím pádem zase nedává smysl nezastoupení „Vzduchoprázdnin“, na nichž Plíhal tento úsporný styl dovedl nejdále.

Dramaturgie je jinak přísně chronologická – Černý bral nahrávky z vytyčeného období tak, jak vyšly, a z každé jednoduše uvedl několik písní hned za sebou. Album tak začíná výřezem z živé desky „Takhle nějak to bylo“ (protože prostě vyšla v 90. letech jako první), včetně potlesků a mluveného slova, které ovšem s přesunem do studia záhy a bez varování zmizí. Klobouk dolů před mazaným propojením písně „Černá díra“ s následující „Z minula“ (pocházející už z další desky) skrze Plíhalův závěrečný komentář, vztahující se sice k úplně jiné písni, přesto i v tomto případě příhodný. Nejhojněji je zastoupeno album „Králíci, ptáci a hvězdy“, naopak nejmenší pozornost zaznamenává „Nebe počká“, z něhož se posluchač dočká pouze tří písní; jedné Plíhalovy původní a dvou jazzových standardů otextovaných Josefem Kainarem. Jestli jejich uvedení na jinak veskrze autorské kompilaci bylo nezbytné, navíc v tak symbolickém počtu, je poněkud sporné.

Jiří Černý uvedl ve videorozhovoru k vydání alba, že klíčem k výběru pro něj bylo to, zda mu melodie písní zůstávaly v paměti. Skrze takové subjektivní síto je samozřejmě možné vybrat cokoliv, ovšem jinak se zde nějaký smysl hledá velice těžko. Ne snad, že by třeba písně za sebou vůbec dramaturgicky nefungovaly – většinou jsou totiž seřazeny úplně identicky, jako na svých originálních nosičích, čili to je práce už jednou udělaná někým jiným. Nutno říci, že tvorba Karla Plíhala je sama o sobě tak dobrá, že poslech „Skříně s beduíny“ je (navzdory všemu) velmi příjemným zážitkem. Ale koupit si jeho desky zvlášť se zdá přece jen jako mnohem lepší nápad; v případě kterékoli z nich je to koneckonců jistá sázka na kvalitu.