Brouci, svině, my a rokenrol

Již v minulém blogu jsem se rozpovídal o mé návštěvě Londýna. Pozvání od dobrého přítele a pár celkem vtipných zážitků, magičnost, konopí a odkazy rockových polobohů. V centru Londýna stále cítíte odér britského rokenrolu. Prakticky v každém krámku narazíte na nějaké suvenýry s THE BEATLES nebo ROLLING STONES. Při courání v rušných uličkách jsem narazil i na muzikál starých trilobitů KINKS nebo trošku větších borců THE BEATLES.

O pár dní později jsem dokonce objevil i podepsaný vinyl od Micka Jaggera za necelých sto liber, ale nejspíše stále dřímá ve výloze zapadlého krámku. Náš první rockový pidi-výlet se konal druhého večera, kdy jsme zajeli omrknout slavnou elektrárnu Battersea, kde v roce 1976 vypustil tým okolo kapely PINK FLOYD slavné prasátko „Algie“. Takhle nafukovací, čtyřicet stop velká růžová svině tehdy při focení tak trochu odlétla a narazil na ní dokonce pilot, který podal tehdy celkem vtipné hlášení velínu na Heathrow. Obří komplex stojí kousek od břehu Temže a je dominantní nejen svými čtyřmi komíny. Z ulice opravdu nepůsobí nějak fotogenicky zajímavě a tak jsem se alespoň pátral po osudu této legendární fabriky. Celkem překvapivě se z ní momentálně buduje luxusní bytový komplex s architektonicky důmyslným parkem uvnitř. Jestli přežijí celkem kultovní komíny, to se mi zjistit nepodařilo. Od vody solidně foukalo a tak jsme to po dvou cigárech zabalili.

O celkem psychedelickém výletu do Cambridge jsem se již rozvyprávěl minule. Naše poslední rockovou zastávku jsme zpestřili ještě jedním nočním výletem. Tentokrát jsme zavítali na Mitre Square, kde byla roku 1888 podříznuta „Mary Ann Kelly“, slavná to oběť Jacka Rozparovače. Celkem ponuré místo i dnes. Bohužel spiritistický atmoška už je asi tu a tam a tak jsme tam jen tak stáli jak dvě bukvice zírající do prázdné noční ulice. Londýn, BEATLES… Co se vám spojí? Že by? Nejslavnější přechod a zebra snad v celé Británii? Jasně! Řeč je bezpochyby o Abbey Road. V září roku 1969 vyšlo jedenácté studiové elpíčko brouků s obalem, kdy si to pánové v čele s Johnem Lennonem šinou přes přechod z pár metrů vzdáleného Abbey Road Studios. Budovy v okolí jsou stále stejné, jen zebra je jaksi jiná. Ale asi to bude kvůli bezpečnosti.

Nejdříve jsem netušil, jestli nebudu za magora, když se zde budu fotit s mojí rozvernou povahou, ale když jsem uviděl rozesmátou čínskou skupinku týpků, kteří se již připravují na svoje selfie s výskokem, přidal jsem také pár kreací a nechal se vyblejsknout.  Na zdi lemující studia je nespočetně nápisů a odkazů na slavnou čtyřku rokenrolových polobohů. Nějak mi to nedalo, a i když nejsem úplný zastánce čmárání po zdech, vytáhnul jsem propisku a celkem zbaběle napsal na tu zeď Číža 2015 a přikreslil symbolický atomák. Tak co, alespoň vzpomínka a třeba i jakýsi hold.

Kamarád dělal, že mě nezná a tak jsem mu o mém činu řekl v poklusu později. Přišlo mi vtipné, když mi odpověděl, že jsem tam také mohl připsat třeba … a Pavel k mému jménu. Skoro dvoumetrovej čahoun projevil potlačené emoce a mě dokonale pobavil. Vlastně jsem se vám ani nezmínil o studiích. Obyčejný barák s cedulí studia. Nothing special. Více bych to nerozváděl.

Za nahrávacími prostory jsme našli jedno z nelepších parkovacích míst za celou dobu mého pobytu v UK. I když stále obcházel dokola nějaký černý šotek v bekovce, který kontroloval auta hostů, asi mu došlo, že přijíždíme ze čtvrti East 17, kde vyrůstal i slavný Brian Harvey ze stejnojmenné chlapecké kapely z 90. let. Večer jsme se prošli v Nothing Hill a na baráku si poslechli naše milované „Gold“ od SPLENDAU BALLET. Rock n‘ roll tu stále je, jen si ho musíš často vyčmuchat sám. Víš, pořád ale platí to samé: ,,Když je to nahlas, stárneš´´!