PANYCHIDA - Gabreta Aeterna

Plzeňská formace PANYCHIDA na sebe upoutala pozornost již svým prvním počinem „Paganized“, přičemž jeho následovníci „Měsíc, les, bílý sníh“ a hlavně „Grief for an Idol“ této pohanské tlupě pozici na folk-blackovém poli upevnily. Jenže s příchodem sevřenějšího alba „Haereticalia – The Night Battles“ bylo jasné, že PANYCHIDA nechce zabřednout na jednom bojišti a že se chce od folkařin posunout někam dál. Ano, správně, na novém „Gabreta Aeterna“ budete už píšťalky hledat opravdu marně.

Zprvu by se mohlo zdát, že PANYCHIDA (opět) vsadila na blackovou jízdu, kterou překvapivě neprovází skřípavý ječák ani hluboký chrapot, nýbrž blackový vokál narativní, jímž se zdůrazňuje obsah lyrické linky. Ta vypráví o staré Šumavě (deska v tomto kraji byla i nahraná) a dávném náročném životě tamních obyvatel. Chybějící Vlčákův klasický ječák střídající se s chrapotem možná trochu zamrzí, avšak „Gabreta Aeterna“ byla zamýšlená jako album vyprávěné, a tak to musíme brát. Blackovou strunu s riffáží skandinávského šmaku divoce hobluje „Bílý Samum“ (ten samý severský odér vane i z „Abele“) a po kratičkém mluveném úvodu „Krajina“ (na který později navazuje vyprávěné intermezzo s podkresem jemné kytary a zurčícího potůčku „V dnešní zbahnělé době…“) fošnu otevírá příjemně svěže. Jenže v černých podzemních vodách pánové moc dlouho nevydrží a v „Nikoho pán, nikoho sluha“ se opět ruku v ruce s narativním vokálním průvodcem misky vah mnohem více nakloní k heavíku. Powermetalové pochodové tempo a povaha kytar v „Trampus – o samotě a smrti v odlehlých končinách“ pro změnu vyvolávají podezření, že se k PANYCHIDĚ potajmu přikradli němečtí HELLOWEEN.

Rozmáchlou pohanskou výpravnost s rozpínavou atmosférou známou ze skvělého alba „Grief for an Idol“ vyvine až na houpavé kytaře se kolébající „Válečná běsnění připravující krajinu šumavskou o její syny a uvádějící v svár místní lid“, která oproti většině ostatním sevřenějším kouskům svou náruč doširoka rozevře a poskytne několik silných momentů, jako je ten, kdy epické soundtrackové intro schlamstnou blast beaty anebo ten, kdy razantně zařve impozantní vícehlas. Šumavskou zimu působivě představuje kroky v čerstvě nasněženém prašanu uvedená a blackově ošetřená „Todesmarsch“, ze které perfektně sálá syrový chlad a chmur smrti. V obdobně mrazivém duchu je i druhá panychidí epika (vedle „Válečných běsnění“), jež se nalézá na samém konci desky. Slovem stařenky, nepřízní počasí, kostelním zvonem a dramatickými verši v němčině začíná „Totenbretter“, aby povyprávěla děs nahánějící a do morku kosti neradostný příběh.

Z pagan metalu se PANYCHIDA přeorientovala spíše na počernělý heavy metal a ze silných rozpínavých atmosfér zbyly už jen záblesky. Nyní je pro to, abyste se PANYCHIDĚ dostali pod kůži a odnášeli si z jejího víceméně introvertního díla zážitky, zapotřebí vynaložit větší úsilí a mít s ní více trpělivosti. Až potom zjistíte, že se jí na novém albu „Gabreta Aeterna“, jež v limitované edici doprovází kniha Michala Tomana „Volání šumavských samot“, nelehký život předků a jejich boj s nelítostnou smrtí zachytit povedlo.

Facebook PANYCHIDA
Autor: Petra Lantorová
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN