FAFEX - Mýtus

Někdy stačí málo k tomu, aby se vaše fantazie rozběhla a domýšlela náznaky a první dojmy. V případě projektu Fafex, za kterým stojí slovenský muzikant Peter Koch, a jeho druhého alba „Mýtus“ se v nejsilnějších momentech vykrystalizoval tento proces do představy, ve které téměř hlavní roli hraje punková Slobodná Európa, která dostala chuť prosadit se na poli naivního písničkářství, ale bylo jí u toho líto vypnout elektriku.

Nehledejte v tomto přirovnání pranic negativního. To, že Fafex dojde v několika kouscích na trochu infantilní hranu (na vrcholu této hromádky stojí hudebně i textově potrhlá „Keď budeš mať sedemdesiat“), i to, že postupem času poněkud dojíždí na poměrně minimalistické provedení (které však je pochopitelné s ohledem na to, že je jednak na vše sám, jednak zcela zjevně je u něj dominantnější snaha o nějaké sdělení než touha ohromit třeba jen sebemenší opulentností), je v podstatě jen drobnost. V celkovém součtu je „Mýtus“ příjemně uvolněná rocková deska s lehkými melodiemi, a leckdy zajímavými textovými náměty. Vize zjemnělé Slobodky se narodí v samotném úvodu alba v „Kde sú tie časy“ (pominu ubublaný úvod, který podobně rušivě působí i v některých dalších skladbách) i následném „Ráno“. Obě skladby staví na podobně houpavé melodice a velmi blízkém hlasovém zabarvení i přitažlivě ležérním frázování v duchu Whiskeyho. Z této polohy Fafex sice opakovaně vyklouzne, ale průběžně se k ní vrací, a v právě v těchto chvílích lze najít ty nejlepší kousky celé kolekce (těžko říct, jak velký vliv na tento závěr má fakt, že se už dlouhá léta počítám k příznivcům Slobodky). Ve prospěch Fafex mluví i určitá špetka nostalgie a pesimismu, která do „Chcel by som žiť v inom storočí“, „Zem sa točí ďalej“, či svižné „Zmysel“ rozpustí nenápadně chytlavou atmosféru, funguje ale i určitá ospalost (dokonale korespondující s chytrým textem) v plíživém „Konkursu“, který v refrénu lehce evokuje atmosféru skladeb „Tlaková níž“, či „Nezavadzaj“ z letité prvotiny Banketu.

Proti zmiňovaným kolegům je Fafex daleko civilnější a nenápadnější. Možná, kdyby se mu podařilo do svého hlasu dostat něco málo (či spíš něco víc) z charismatu Whiskeyho, či Richarda Müllera a do muziky samotné víc života, mělo by album „Mýtus“ větší naději fungovat už na první dobrou, byť jsem přesvědčen o tom, že díky přirozenosti, která z desky dýchá, Peteru Kochovi tenhle výraz zcela vyhovuje. A díky tomu je základ, ze kterého tohle album klíčí, velice sympatický.