INGOTT - Commando

Jako by INGOTT chtěli tématem pochmurného intra s motivem dle Edgara Allan Poea „Stín se pohnul o kus dál“ avizovat, že mezi tři roky starým albem „Na cestě do nebe stavil jsem se v pekle“ (na němž zazněla hypnotická skladba „Havran“) a aktuální novinkou „Commando“ je úzké pouto. Bezesporu je, nicméně záleží na úhlu pohledu. Jistotou je (stejně jako na minulé desce) masivní, houževnatý, silový a velmi dobře šlapající hard n´ heavy metal, i to, že z jeho pevného sevření se INGOTT občas vymaní směrem k lehčím a uvolněnějším náladám a postupům. Vsadit lze na průrazný zvuk z dílny Standy Valáška. Spolehnout se dá na svébytně neotesaný hrubší hlas Jury Šperla, plný entusiasmu, do takto laděných skladeb ideálně zapadající. Výhra je i to, že INGOTT šlapou precizně jako hodinky a důrazně jako buldozer, díky čemuž se přímočará pecka „Karma a la Hell“, patetická skandovací hymna „Commando“, nepokrytě cílená na fanoušky kapely, „Šemhamfora“, stejně masivní jako Golem, jenž je tématem skladby, či úderka „Jed renesance“ se silnou atmosférou, postavenou na dramatickém borgiovském námětu, spolehlivě zaříznou do uší. INGOTT nezaváhá ani v baladických melancholičnostech – „Aleluja“ s arakainovskou příchutí, podobně laděná „Každý den“, i závěrečné krátká tečka „Ruce do klína“ s působivou vokální výpomocí Pavly Střechové s emocemi solidně zacloumají. Hravě hardrockovým singlem „Skákavá panenka“ chtěli INGOTT avizovat, že jejich deska bude náladově pestrá. Tento záměr se kapele vydařil, byť právě v něm vidím prubířský kámen desky a nejzásadnější rozdíl oproti minulé desce – v mých uších si stále ne a ne sednout dohromady kolekce třinácti skladeb, naštěstí natolik vydařených, aby si člověk mohl říct, že je INGOTT spolehlivá jistota.

Jan Moravec