KABARET DOKTORA CALIGARIHO - Půlnoční pacient

Třetí album „Půlnoční pacient“ od KDC je jako horečnatý sen, při kterém se vám v rychlém sledu střídají v hlavě navzájem nesouvisející témata. Alternativní rock, metalové riffy, prvky kabaretu, jazz rock, androš 70. let, ska, punk... Anonymní sdružení, vystupující od roku 2010 v maskách, čímž trochu připomínají kultovní THE RESIDENTS, hudebně nejvíc ve skladbě „Fux-Klub-Klaun“, ale jinak to mají hozené dost jinam. Svým pojetím mi spíše evokují švédské avantgardisty DIABLO SWING ORCHESTRA (kteří jsou ale žánrově ještě rozkročenější), částečně pak francouzské 6:33 anebo třeba americké psychouše DOG FASHION DISCO. Název kapely odkazuje na černobílý film z roku 1920, který bývá označován za první expresionistické dílo v dějinách kinematografie a jeho témata – jako obavy z budoucnosti, znepokojení současnou společenskou situací či nefunkčnost státních systémů – jsou častými náměty i KDC. Hudebně je to eklektický kaleidoskop stylů a někdy i docela vzdálených žánrů, takže v jejich hudbě můžete vystopovat vliv UŽ JSME DOMA, stejně jako PRIMUS nebo i KORN. Jakkoliv jsou mi hudebně docela blízcí, v textech se často rozcházíme, protože jejich poměrně obskurní vidění světa zhusta nesdílím. Hlavně v nich necítím tolik potřebný nadhled a smysl pro ironii, i když to tak bylo zřejmě celé myšleno. Na můj vkus zní často až příliš afektovaně a moc tomu nepomáhá ani prvoplánové rýmování na banální témata, jako třeba donekonečna se opakující slogan „Letiště Václava Havla“, který mě nutí brát do rukou ovladač a mačkat tlačítko „Next“. Ale abych jenom neprudil, mají i světlejší okamžiky, jako třeba ve skladbě „Prorok Boží“. Obalu se s nadhledem sobě vlastním zhostil Petr Válek a jen kvůli němu bych si tu desku koupil. Michal Jakubík