Jan FIC - Homunkulus

Bluesman a stavitel kytar Jan Fic vždycky tak trochu vybočoval ze zavedených stereotypů tuzemského blues, když do něj implikoval různé ruchy, elektroniku nebo zkreslené kytarové zvuky, což někoho dráždilo a jiného zase přitahovalo. Mohla za to nejspíš spolupráce s Martinem Kyšperským (KVĚTY) a podle všeho si ti dva sedli nejenom hudebně. Jeho absence na novince „Homunkulus“ má tedy nejspíš za následek, že má trochu čistší zvuk, jednotlivé nástroje zní přirozeně a elektroniky, či důraznější rytmiky je zde pomálu. Tu a tam se přidá klavír, či akordeon, ale jinak je to hudebně spíš intimní imploze než nějaká expresivní smršť, plná vzbouřených emocí. Výborné a řekl bych asi i dost osobní texty většinou obsahující příběhy ze spodních pater společnosti, plné špatného chlastu, špatných žen i chlapů, životní frustrace a nebo vztahové bezvýchodnosti, přesto se zřetelným básnickým přesahem...tohle se mi určitě jen tak snadno neoposlouchá, ale lehký problém mám s jejich interpretací. Vždycky pomůže, když stejně jako ony buď vypadáte a nebo máte v hlase něco, co posluchače rovnou přišpendlí k sedačce. Jan Fic nic z toho bohužel nemá. Vypadá jako docela milej kluk, co přes den sedí někde v kanclu a jeho vokální projev zní úplně stejně...tedy naprosto běžně, civilně a bez nějakých velkých emocí. Asi je to jeho přirozenost a to je pak lepší to nechat jak to je, ale když ho srovnám třeba s Conny Ochsem (jo to je ten, co dělal šoféra Winovi ze SAINT VITUS na jeho akustickém turné a pak spolu udělali tři desky), kterého mi tu a tam připomíná, tak Connyho expresivní a silně emotivní projev dává jeho textům a koneckonců i muzice úplně jiné grády. Myslím, že kdyby se Honza vokálně přece jen trochu odvázal, poskočil by celkový dojem hnedle o pořádný kus výš. Ale v blues čas nic neznamená a takovej Seasick Steve se taky prosadil až po šedesátce, takže v pohodě, času dost... Michal Jakubík