XIII. STOLETÍ - Noc vlků

Po kompilačním „Frankensteinovi“ a recyklační „Zahradě světel“ přichází XIII. STOLETÍ s plnohodnotným albem. Každý, kdo sleduje tvorbu této legendy, ví, že již poněkolikáté vstává z (téměř) mrtvých. A tentokrát navýsost silně a překvapivě. Není to poprvé, co „Třináctka“ přichází se zlomovou deskou, ale tentokrát je zlomovost hudební korunována i tou textovou – ovšem s nezvyklou Petrovou otevřeností! Neváhám říct, že emočně se na nové desce místy ocitá až v rouše Adamově. Jsou chvíle, kdy intimnost jeho vyznání doslova šokuje. Pojďme si proto desku přiblížit skladbu po skladbě.

Po chladně syntezátorovém intru „Cháronův dech“ se rozjíždí titulní pecka „Noc vlků“, která je zároveň nejsilnější skladbou alba. Důrazné bicí a odsekávající kytara s „výkřiky“ kláves vytvářejí monstrózní kulisu pro Petrovu temnou deklamaci. Atmosféra doslova pohlcuje a vyvolává chvění podněcující konat hrdinské činy. Text je mnohoobsažný a krom reminiscencí na stará alba („hororový sen“ či „absintový dým“) rekapituluje formou mrazivých jinotajů Petrovu hudební pouť. „Alchymistův dům“ nabízí poklidnou náruč, v níž zavzpomínáte na „Dogma“, a textově mi vyvolává vzpomínky na četbu Petrovy Zpovědnice. Píseň „Ze stromů listí už padá“ je mocně dojemná a retrospektivní ve smyslu „Hrdinova pohledu vzad“. Zvláště pasáž, kde vzpomíná odpuštění svých lásek, působí důvěrně známé pálení v očích. Již sám podzimem vonící název prozrazuje Petrovu afinitu k tomuto ročnímu období a podtrhuje melancholický náboj písně s neskrývaným záměrem symbolického ohlédnutí za vlastním životem na prahu podzimu osobní cesty. Petr zde otvírá své srdce a nechává hřejivé paprsky lidskosti a poznáním nabytou moudrost z jeho síní a komor vytěsnit mladickou nesmiřitelnost punkera i chladnou nepřístupnost gotika. Dalším překvapením je eroticky laděná „Černá kočka“. Provází ji procítěný klavír a Petr zde odkrývá své netušené romantické sklony. „Smrtihlav“ hudebně spojuje lehkost přednesu „Dogmatu“ a „Intacta“, doomovou zatěžkanost „Bratrstva vlkodlaka“ z „Werewolfa“ a fatalistickou atmosféru titulní písně z alba „Metropolis“. Skladba nesoucí jméno pověrami opředeného nočního lišaje s umrlčí hlavou na štítě v důrazných bicích a těžkých kytarách s mrazivě temným závojem kláves jen těžko skrývá svůj metalový náboj. Textově i tato píseň „skládá účty“ Petrově životní pouti, tentokrát ale spíš v umělecké rovině a na poli jeho filmově-literární orientace. Čarokrásný „Pán havranů“ tonoucí v hustém sametu kláves jako by pro změnu odkrýval Petrův stín, neboť mi zde on sám připadá jako temný hrabě – pán havranů. Další skutečnou peckou je akustická „Golgotha“, v níž Petr oprášil svůj cikánský popěvek „náj-ná-ný náj, náj-ná-ný-nánáný-náj“, jímž kdysi opentlil „Smutné časy“ z „Tajemství gothických archivů“. Skladbě vévodí „španělka“ a zvláštní perkuse včetně tamburíny. Text písně je nanejvýš naléhavý a skrz osud Krista v něm Petr nastiňuje ožehavou otázku, zda lidstvo přežije… nejspíš to, co mu – bohužel k neuvědomělosti většiny – připravují globalističtí fašouni dle scénáře cizích ras. Album uzavírá úžasně dojemná skladba „Můj bratře můj“, která jakoby vůbec nezapadá do repertoáru „Třináctky“. Paradoxně však právě proto je v Petrově podání tolik uvěřitelná. Hluboce intimní zpověď punkera/gotika, jenž svléká svůj drsný háv a obnažuje citlivou duši, již osudově spojuje s mladším bratrem Pavlem. Obrat „jsme jedna duše ve dvou tělech“ tne do živého – a nemám teď na mysli pramálo známý fakt posmrtné fragmentace duší a složitý proces reinkarnace do jimi „formátovaných“ těl. Jde o krásné vyjádření bratrské lásky a osudové propojenosti sourozenců, kteří k vzájemné silné spirituálně-interaktivní vazbě nepotřebují biologickou podstatu jednovaječných dvojčat. Rovněž tak nanejvýš výmluvné pojetí videoklipu prokládaného černobílými rodinnými snímky umocňuje dojemnou atmosféru srdečného vyznání bratrské krve bratrské krvi. Tato hudebně-textová, mnohdy hluboce intimní autobiografická linka se novou deskou táhne jako příslovečná červená nit nebo Ariadnino klubko odmotávané Théseem, kterým si řecký hrdina značil cestu Mínóovým labyrintem při své krétské misi za zabití Minotaura. Pomyslnou petlici brány alba zaklapne až outro „L’amour est éternel“ se zlověstným vytím a vrčením vlků.          

Jedno je na „Noci vlků“ zvlášť nápadné: nepamatuji se totiž, kdy které album XIII. STOLETÍ drželo tak pevně pohromadě i přes svou žánrovou nezotročenost. Tahle deska je totiž volná jako pták – možná právě ten pověstný havran –, a přesto je totálně „třináctkovitá“. Skupina dokázala přetnout okovy diktátu gotiky, aniž by se vzdala svých erbovních znaků a rodových hodnot. Deska navíc oplývá excelentním zvukem a její osobní hloubku stvrzuje i Petrův autorský vklad s motivem vlastního obrazu Popraviště pro její obal. Podle mě před sebou máme jedno z nejlepších a nejintrospektivnějších alb XIII. STOLETÍ vůbec!   

Blackmoon