DONOR - Jeviště snů

Valašská powermetalová (a i speedmetalová) pohádka pokračuje. I když DONOR avizovali, že největší pokrok na novince „Jeviště snů“ zaznamenali po zvukové stránce, jsem moc rád, že odolali nejen vábení dnes populárních disko elementů, ale že se onen produkční pokrok projevil zejména v mohutnosti kytarové vozby, a proto bombastické aranže dopadají na stále hodně silné (a silové) základy. Třetí řadovka DONOR by se tedy dala charakterizovat jako mocná a od první noty přesvědčivá záležitost. Tady už se opravdu neřeší základní „prstoklady“, ale vymýšlí se, jak tuto tisíckrát prošlapanou metalovou cestu zkrášlit a případně pojmout méně tradičně. V tom druhém směru se opravdu už nedá příliš mnoho vymyslet, přesto jsem neměl ani jednou při poslechu „Jeviště snů“ pocit, že by se Valaši pouštěli těmi nejvymletějšími koryty. A pokud už by se pod nimi opravdu měl utrhnout powermetalový kořen, včas se chytí speedové větve („Zlatý klíč“, „Bojovníci Boží“, „Válka se nezmění“, pasáže v asi nejčlenitější „Derniéře“) a srážka s klišé se nekoná. Dá se říct, že DONOR s novou deskou vstoupili do etapy, kdy mohou skloubit svou stále mladickou energii se zkušenostmi. Nemůže se jim tedy stát (a taky se nestalo), že by jim emoce a
nekontrolovatelné nadšení převálcovaly původní skladatelský záměr. A navíc texty v mateřštině jsou do skladeb perfektně zapuštěny, co se týká nejen frázování, ale i nálady a hudební výpovědi jednotlivých skladeb. Třetí deska prý rozhoduje a tady se nedá říct nic jiného, než že „Jeviště snů“ obstojí nejen při pohledu zevnitř naší domoviny, ale i zvenku. A protože osobně mám v oblibě i některé francouzské, španělské či japonské kapely zpívající ve svém rodném jazyce, proč by si zahraniční fandové síly a melodie při tak přesvědčivě hudební stránce nemohli zvyknout na češtinu?

Jan Kozák