Kapela existuje už delší dobu – co se muselo změnit nebo dozrát, aby konečně vzniklo regulérní album?Jan Dobiášovský: Pokusy nahrát regulérní desku ve studiu už tu byly, ale buď jsme nebyli spokojení se zvukem, anebo jsme to nedotáhli do konce. Asi to spolu souviselo. Takže jsme si řekli, že musíme zkusit konečně studio z vyšší ligy a pak se uvidí.
Jana Dobiášovská: Vlastně se nemuselo změnit nic zásadního v naší chemii, spíš v nás dozrálo rozhodnutí, že si to chceme vyzkoušet. Po těch třiceti letech hraní jsme si prostě chtěli osahat tu možnost opravdového studia a vydání desky se vším všudy – se vším tím procesem, který k tomu patří. Chtěli jsme to dotáhnout do konce a mít tu nahrávku prostě venku jako ucelenou věc.
Petr Dobiášovský: Nemyslím, že se u nás něco zásadního změnilo nebo dozrálo... Zkrátka jsme asi chtěli zkusit po všech těch domácích a regionálních pokusech trochu té profi péče. (úsměv) Deska má poměrně špinavý, neučesaný zvuk. V lecčem mi připomíná alternativní rockovou tvorbu devadesátých let. Jaké kapely či hudební scény vás nejvíce ovlivnily?Jan: Tato deska je myslím právě docela čistá, bývali jsme špinavější. Asi stárneme.
Jana: Vyrostli jsme na devadesátkách, kdy se nikdo nebál nechat vazbit kytary. SONIC YOUTH nás naučili, že disharmonie může být krásná, NIRVANA nám dala tu syrovou přímočarost a RADIOHEAD zase chuť experimentovat. Ten „neučesaný" výsledek je záměrný – chtěli jsme, aby z té nahrávky vycházel stejný pocit, který lidi slyší na našich koncertech.
Petr: Devadesátky nás utvářely, vše jsme prožívali strašně intenzivně a to se prostě z té DNA nedá vymazat. (úsměv) Mě osobně v té době hodně zasáhlo třeba album „Mellon Collie and the Infinite Sadness" od SMASHING PUMPKINS. Texty písní působí temně, metaforicky. Co skrze ně vyprávíte? Jak důležité pro vaši tvorbu jsou?
Jana: Ženský vokál v našem podání není o líbivosti, ale o emocích. Texty jsou někdy temnější a metaforické, ale popravdě pro nás nejsou tou hlavní dominantou. Nejsou klíčem k pochopení nějakého hlubokého poselství, spíš fungují jako další vrstva zvuku. Dodávají se do hudby až ve chvíli, kdy cítíme, že tam foneticky i náladově sedí. Jsou tu od toho, aby utvářely celek a podtrhly atmosféru, kterou tvoří nástroje. Je to spíš o pocitu než o vyprávění příběhů.